psaní, chybělo jsi mi!
Psát, psát, psát. Mantra posledních dní, kdy se svět každý den otáčel až příliš podobnou rychlostí. Příliš stejně. Mrknutím oka se leden přehoupl v únor a druhým mrknutím je za mnou první týden tohohle upršeného, zamlženého a kapánek deprimujícího měsíce. Oproti lednu se mi teď vše zdá tak nějak těžší . Je těžší ráno vstát, je těžší hledat radost v maličkostech, je těžší užívat si klid a vnitřní mír (dva pocity, které se od Nového roku uhnízdily v mém nitru a já jsem – i přes tohle úvodní brečení – moc vděčná, že se mi je tam úspěšně daří stále mít!). Nicméně, jak mi řekla má terapeutka, život se dá přirovnat k zavěšené houpačce. Vždycky se musíme zhoupnout kousek dozadu, abychom se mohli posunout vpřed. A tak se snažím z téhle situace vytěžit, co se dá. Vím, že za chvíli budu zas nahoře. <3 V červenci minulého roku jsem odpromovala. Má etapa se štítkem studentka oficiálně skončila a já se nemohla dočkat, až začnu dělat věci podle sebe. Až zrealizuju všechny ty plány, které se mi v
