21 let

 Co víc říct. Co víc udělat. Co víc. Někdy jsme postaveni do situací, které neumíme řešit, protože jsou pro nás nové. Čím víc se snažíme je vyřešit, tím hlouběji se propadáme do pocitu neschopnosti, který nás vpíjí jako molitanová pěna. A paradoxně jsou to často věci, které nikdo v našem okolí nevidí. Strachy, které žijí v našich hlavách. Strach z odmítnutí, strach ze změny, strach, že už to nikdy nebude jako dřív.

Těžko si zvykám na změnu. Těžko si zvykám na to, že mě obklopuje mnohem míň lidí než dřív, a upřímně, někdy mi to chybí. Být tou holkou ve středu pozornosti. Jako bych tím, že jsem začala poslouchat svou intuici a následovat své hodnoty, ztratila i spoustu rukou, které mě dřív podpíraly. Být ve společnosti je pro mě těžší než dřív. Téměř pokaždé, kdy odněkud odjíždím, si v hlavě promítám, co jsem mohla říct jinak. Čeho jsem mohla říct víc. A co jsem neměla říkat vůbec. Jako bych najednou zapomněla, jak s lidmi mluvit.

A asi je to tak trochu přirozený. Hledat se, poznávat. Ale občas to bolí. To vědomí, že staré časy jsou pryč a je asi potřeba budovat věci trochu odlišně. Přeju si, aby se do všeho, co dělám, vrátila přirozenost, abych nebyla sama sobě tak přísným kritikem.

Na druhou stranu si mnohem víc vážím toho, co kolem sebe mám. Jsem tak vděčná za chvíle, kdy si můžu dovolit nemít nad vším kontrolu. Kdy vím, že o mě bude postaráno – a zároveň není očekáváno nic na oplátku. Protože to, že si někdo zvolí vás milovat a to, že si někdo zvolí se s vámi přátelit. Opravdově. To je to nejkrásnější, co můžete v životě dostat.

Jsem vděčná za to, že mám komu zavolat, že mám na co vzpomínat, že mám co budovat. Jsem vděčná, jakým člověkem jsem se za 21 let stala.