psaní, chybělo jsi mi!

Psát, psát, psát. Mantra posledních dní, kdy se svět každý den otáčel až příliš podobnou rychlostí. Příliš stejně. Mrknutím oka se leden přehoupl v únor a druhým mrknutím je za mnou první týden tohohle upršeného, zamlženého a kapánek deprimujícího měsíce. Oproti lednu se mi teď vše zdá tak nějak těžší. Je těžší ráno vstát, je těžší hledat radost v maličkostech, je těžší užívat si klid a vnitřní mír (dva pocity, které se od Nového roku uhnízdily v mém nitru a já jsem – i přes tohle úvodní brečení – moc vděčná, že se mi je tam úspěšně daří stále mít!).

Nicméně, jak mi řekla má terapeutka, život se dá přirovnat k zavěšené houpačce. Vždycky se musíme zhoupnout kousek dozadu, abychom se mohli posunout vpřed. A tak se snažím z téhle situace vytěžit, co se dá. Vím, že za chvíli budu zas nahoře. <3

V červenci minulého roku jsem odpromovala. Má etapa se štítkem studentka oficiálně skončila a já se nemohla dočkat, až začnu dělat věci podle sebe. Až zrealizuju všechny ty plány, které se mi v hlavě celou vysokou kupily. Až si ozkouším, jaké to je, dlouhodobě pracovat. A tak jsem nadšeně zmuchlala a zahodila původní štítek do koše a na čelo si s radostí nalepila nový, vytoužený – dospělá. A nebo ne?

Zjistila jsem, že pocitu dospělosti nenabudu tím, že si začnu vydělávat. A vlastně ani tím, že začnu realizovat své sny. Pořád se totiž cítím tak nějak malá. Jako bych samu sebe uvěznila v podivném meziprostoru. Už nejsem puberťačka, které může být jedno, jak tráví každé odpoledne a její jediný problém jsou kluci a povinná školní docházka. Nejsem ale také ani respektnahánějící dáma, která by si plula se vztyčenou hlavou svým stabilním, vyřešeným životem. Jsem něco mezi – a právě tuhle skutečnost některé dny bezhlavě miluju a jiné dny nenávidím.

Zpátky k houpačce, protože tohle nikdy neměl být pochmurný článek. Cítím ohromné štěstí a vděk. Myslím, že jsem si asi nikdy v životě neuvědomovala, jak krásně se mám, tolik jako teď. Mám možnost dělat práci, která mě baví a naplňuje a ve které můžu neustále růst. Nacházím bezmeznou podporu a lásku ve svém kruhu blízkých lidí a mám tělo, se kterým si můžu v symbióze proplouvat světem. Co je víc?

A tak si říkám, proč se štítkovat? Mír a klid se mi možná v srdci drží právě proto, že v hloubi duše vím, že kráčím svou vlastní cestou. Po dlouhé době můžu sama sobě upřímně říct: žiju přítomností, nemám potřebu dbát o názory ostatních lidí, miluju svou vlastní společnost. všechno je v pořádku.

Když jsem opustila blogovací svět, byla jsem tak trochu zmatená. Všechny mé pokusy o článek skončily na jedné velké melancholické negativní hromádce. Po většinu času jsem cítila, jak mnou prostupuje chaos, nejistota a strach. Kdybych teď mohla, stisknu sama sebe v jednom velkém, utěšujícím objetí a pošeptám si do ucha: neboj se, už brzy ten chaos vystřídá klid a mír, jen nepřestávej bojovat.

Teď jsem tady. Psaní mi chybělo. Mít svůj vlastní kousek internetu mi chybělo. Najednou jako bych se cítila zase o něco víc sebou.

Psaní, chybělo jsi mi!