Mimo komfortní zónu | expedice RUMUNSKO

Zdravím!

Páni, ani nevíte jak jsem hrozně vykulená z toho, že můžu teď psát. Sedět u počítače, cpát se čokoládovými musli s mlíkem a přemýšlet o tom, jak si dám za chvíli sprchu.

Už je to tak, poprvé v životě jsem opustila svoji komfortní zónu a odjela na výlet někam, kde by mě nejspíš nikdo z mého okolí nečekal. Vydala jsem se na školní rumunskou expedici. Myslím, že hodně lidí napadne při myšlence na tuhle zemi to samé. špína, chudoba, romové. Nebudu vám lhát, myslela jsem si to stejné. Ještě pár dní před odjezdem jsem ani pořádně nevěděla, kde takové Rumunsko vůbec leží, natož jak tam lidé žijí, kde bydlí, jakou mají měnu nebo jak moc vysoké hory tam jsou.

Proč?

Teď po těch deseti dnech, dokážu říct nespočet proč, kterými bych vám dokázala, že ta země stojí za to. Ale ještě před pár měsíci, když jsem odesílala přihlášku, bylo moje jediné proč to, že chci výzvu. Věděla jsem, že je to typický zájezd našeho gymplu, v mnoha věcech šíleně specifický. Mohla jsem jet k moři na Costa Bravu nebo do francouzské Provence, ale já si vybrala rumunské hory a návštěvu českých vesnic v Banátu. doteď nemůžu uvěřit, že jsem to vážně dokázala. wau.

A tak jsem si sbalila věci a vyrazila společně s mými dvanácti spolužáky ze stejného ročníku, autobusem s dalšími třiceti lidmi na šestnáctihodinovou cestu.
První den byl nejtěžší. Všichni měli svý krosny, prošláplý trekovky a speciální sluneční brýle. Já měla kufr, včera koupený boty a batůžek, kam se mi stěží vešla pláštěnka a svačina. Asi jste už pochopili, že jsem nikdy nic podobnýho nezažila. Nikdy jsme nebyla ta turistická horalská rodina. A o to víc jsem se bála. nevěděla jsem, co čekat. Po tom, co mi hnedka první den praskl batoh a nohy po patnáctým kilometru brečely, začala jsem sama sebe proklínat a jediný co mi běhalo hlavou bylo to, že chci domů.
Ale kousla jsem se. Celou dobu jsem myslela na ten důvod, proč jsem sem odjela. Došlo mi, že už jenom to, že jsem to fakt udělala mi dodávalo obrovskou sílu. Hodně se mi stýskalo, protože jsem věděla, že můj Romeo za pár dní odjede pryč a my se skoro měsíc neuvidíme. Uvažovala jsem, jak jsem touhle dobou mohla být s ním. Často jsem se zasněnou myslí skoro ignorovala okolní krásy. Mohli jsme si užívat skoro poslední společné dny.. a já místo toho byla někde uprostřed druhýho největšího pohoří Rumunska, s dírou v batohu a plechovkou kukuřice od Bonduelle.

Mým největším štěstím byli lidi, který jsem kolem sebe měla. Parta skvělých kamarádů, kterým rozhodně nechyběl smysl pro humor a dostatečný množství pravidelnýho stěžování. takže jako doma.

A pak přišel druhý den. Řekla jsem si, že jsem sakra v Rumunsku. Tady, tisíce metrů nad mořem. Autobus nás dovezl až pod hřeben, do malého střediska s tradičními rumunskými jídly a pár dřevěnými stánky se suvenýry. Stála jsem jako opařená. Byla jsem tak maličká. Všude kolem se tyčily majestátní vršky se zasněženými flíčky. Cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá štěstí. Stála jsem tam a najednou chtěla vidět víc. Chtěla jsem objevovat, zkoumat, uctívat je. Poprvé v životě jsem v sobě cítila ten pravý pocit spojení s přírodou. Stála jsem tam a cítila se hrozně moc dobře, protože jsem byla součástí toho všeho.

Od toho dne jsem si to všechno začala užívat. Nasávala jsem atmosféru cizí kultury, zvykala jsem si na čím dál tím menší priority. Najednou jsem nepotřebovala data, ani tekoucí vodu. Ve výsledku mi stačilo najít místo, kam si můžu zajít na záchod bez toho, aby mě někdo viděl. nekonečný louky holt nejde nemilovat. :)
Přestala jsem se stydět hrát a zpívat u ohně. Přestala jsem vnímat bolest v nohách a začala si s lidmi víc povídat. Zjistila jsem totiž, že když se s někým bavíte opravdově, vnímáte co říká a on vám naslouchá, zapomenete na všechno trápení.

Po vysokohorských túrách nás čekaly české vesničky na jihu v Banátu. Poprvé jsme přicházeli do styku s lidmi a já se začala cítít opravdu jako doma. Miluju mluvení s novými lidmi a divné pocity z táboření v opuštěném kempu téměř vymizely. Cítila jsem se zase sama sebou, jenom obohacená o novou, neznámou kuráž. Na rodinky jsme měli obrovské štěstí. Bydleli jsme si jako v paláci a po dlouhých prochozených dnech měli konečně možnost sprchy a tekoucí vody. K tomu jsme ochutnali úžasné místní koblížky a buchtičky a výborný guláš. 
Závěrem celé expedice byl výšlap na louku položenou vysoko nad vesnicí, kde nás čekala grilovačka a spaní pod širákem. Téměř poslední noc. Pocity se mi otočily o stoosmdesát stupňů a z holky s kufrem na kolečkách, se stala holka s pivem v ruce, slamákem ve vlasech, která z plna hrdla zpívá Mezi horami.

Už vím, že zvládnu i věci, které v sobě na první pohled nevidím. Nebylo to poprvé, co jsem zpětně proklínala svoji naivitu před odjezdem, to že jsem optimisticky vstoupila někam, kde to neznám. Chvíli jsem i litovala.. Ale ve výsledku bych těch deset dní za nic nevyměnila a končím opět s pocitem, že jsem za tu moji naivní část vlastně neskutečně šťastná. 

Kdy jste naposledy opustili svoji komfortní zónu?


nh.