18

Dětství malé princezny. Devět let bez starostí s jednou třídou. Další tři roky smíchu. 18 let.

Neulítlo to. Každý jeden den. Byl tady, stal se. Našla jsem lidi, které chci mít kolem sebe do konce života a objevila věci, díky kterým jsem šťastná. Začala jsem objevovat sama sebe, prozkoumávat svět a taky duše ostatních. Vím, že toho ještě hodně uvidím. Že se svět sám neprozkoumá. A že musím občas udělat krok mimo moji bublinu, abych mohla prožít něco nového.

To číslo mě děsí a těší zároveň. Mám strach co se stane potom. Potom co odmaturuju, snad. Potom co si vyberu vysokou školu, potom co se všichni moji lidičkové rozprchnou do všech směrů. Budu si muset obstarat bydlení, stálou brigádu a u toho mít způsob, jak se pořád posouvat dál a nezaseknout se na bodu dospělost. Vymýšlet taktiky jak se neoctnou v kruhu a dělat dál to, co mám nejraději. Skloubit to všechno dohromady je těžké už teď, ale vím, že bude hůř. Zároveň se na to všechno těším. Věřím, že si po nějakém čase vyberu vlastní cestičku, jak to všechno s úsměvem zvládat. Protože zrušení zažité rutiny přeci neznamená znemožnit si vytvoření další, nové. ne?

Tenhle článek bych chtěla věnovat mým životním majákům. Lidem, díky kterým vím, že se tady na tom světě neztratím. Chci ho věnovat mýmu úžasnýmu klukovi. Chci ho věnovat mým rodičům, bráchovi a blízké rodince. A chci ho věnovat všem těm malým světýlkům. Lidem ze základky, ze střední, lidem přibraným na loď našeho společného života i v jiných přístavech. Nejdůležitějšímu panu učiteli a paní učitelce. Prostě všem, kteří z tý lodi nevystoupili.

Jste neskuteční ! A hrozně moc si Vás vážím.

Vy jste můj narozeninový dárek. 

Hodně často se mi lidé nebo období pojí k písničkám. Třeba Barcelona od Eda Sheerana je stoprocentně letní Praha před dvěma lety a náš peckovej výlet na šlapadlech. Sickboy, jejich koncert loňský únor, počátky chození s Romeem. Léto lásky, nekonečný letní cesty autem s mojí maminkou. Shape of you, vyřvaný plíce v naprosto střízlivým stavu, vážně!, na pokoji během lyžáku v prváku. Láska moja, nejromantičtější ploužák v mým životě, kdy mi Romeo řekl, že mu na mně vážně záleží. Motel 6, společná makačka ve fitku s bývalou fitnessáckou partou. La Familia, období, kdy jsem byla zapálená do hraní minecraftu a prožívala supr roky s mýma skype friends. A v neposlední řadě Náhrobní kámen, hymna naší rodiny a Ameno, hymna naší základkovské bandy.

Těch písniček je milion a miluju ten zvláštní pocit známoty pokaždé, když je slyším.

Občas mám pocit, že jsem se za svůj život nenaučila vůbec nic. Jsou to chvíle, kdy si lehnu do postele, obličej zabořím do polštáře a přeju si zmizet někam do říše Pokemů. protože tam to bylo vždycky tak hezký. Nadávám si za to, že jsem zase dřív mluvila, než přemýšlela. Že jsem moc velká cíťa, jindy že jsem zas tvrdá jak balvan. Holt někdy bych si přála být úplně jiná. Myslím, že klasický pocity normálních holek.

Ale ať už jsem jakkoli protivná, téměř vždycky přijde okamžik, kdy se to zlomí. Většinou můj taťka řekne nějakej geniální džouk a pak už se mračím jenom z principu. Protože je mi prostě trapný být zničehonic veselá. Achjo, někdy se fakt nechápu.

Takže jo, občas bych si sbalila pár švestek a odešla někam na italský pobřeží bydlet na pláž. Ale zároveň jsem si na sto procent jistá, že bych bez lidí nevydržela ani den. Takže chci jenom říct jedno 

veliký DĚKUJU!

 Děkuju, že jste.

nh.