Cítit se dost, protože jsme dost!

Zdravím!

Budu k vám upřímná. Tenhle týden byl skvělej. Brigádničila jsem, cvičila a četla si. Chodila s hafanem na dlouhý večerní a ranní procházky a konečně napsala oficiální pozvánku na moji narozeninovou oslavu.

Začínám mít strach, že nikdo nedorazí a zároveň se nemůžu dočkat, až je uvidím. Lidičky, které jsem nasbírala za celý svůj život a jsou součástí mých nejkrásnějších vzpomínek. Moje největší narozeninové přání je, aby jich přišlo co nejvíce. Aby se upřímně bavili a jenom tam se mnou byli. 

Tenhle týden jsem se ale taky občas cítila jako boxovací pytel. Jakoby většina lidí v mém okolí měli pms a řekli si Áá, ona si užívá prázdniny, to si na ní můžu vylít protivnost! Nebudu lhát, dost mi to kazilo náladu a končilo to tak, že jsme na ně nervózně vyštěkla. Be real, nemůže být každý den pohádkový.

Ve čtvrtek jsem se znovu vydala na svoji už tradiční cestu do centra. Tentokrát do fitka a po obědě na brigádu. Bylo ideální počasí. Miluju pocit čerstvě umytých vlasů. Vlály mi kolem obličeje, sluníčko příjemně hřálo. Dala jsem sluchátka do uší a zapla playlist Tomáše Kluse. Pokud to ještě nevíte, jsem jím už od malička absolutně obssesed. Napsala jsem kamarádkám, jestli si nechtějí jít večer sednout do naší oblíbené kavárny a po pár krocích mi došlo, že se usmívám jako měsíček na hnoji. kdo ví, proč se to říká?

Celým mým tělem projel šťastný blesk. Pozdravila jsem každého člověka, kterého jsem cestou míjela a zjistila, kolik strašně moc sympatických lidí chodí denně naším městem. Všechny ty problémy, které mi ještě před pár minutama kazily náladu, se rozplynuly. Cítila jsem, jak se moje osobní bublina plní pozitivní energií.

Ve fitku nebyla žádná známá tvář a tak jsem se netradičně rychle, bez dlouhých rozhovorů s kamarády, pustila do cvičení. Bylo mi tak hrozně fajn! Díky rumunským túrám a spoustě ujetým kilometrům na cyklisťáku se cítím silnější, než kdy dřív. Najednou se mi chtělo i do jindy proklínaných dřepů s výskokem a angličáků. Když jsem byla v jedné části posilovny úplně sama, podívala jsem se na sebe do zrcadla. Reálně, jako když sundáte po příchodu domů sluneční brýle. 

Jsem na sebe hrdá.

Dívala jsem se do toho samého zrcadla, na které jsem pár měsíců zpátky nadávala, že rozšiřuje. Nezměnilo se, stále rozšiřovalo. Ale došlo mi, že odraz v zrcadle neurčuje to zrcadlo. Určují ho naše hodnoty. Naše hlava, ego, sebevědomí. Na mém odraze se toho moc nezměnilo. Trochu silnější nohy a kulatější zadek. Opálení a rozcuchaný drdol, který jsem se na veřejnost vždycky tak moc bála nosit.  

Pořád ta samá holka, která se ale začala líbit sama sobě. 

Najednou mi bylo fuk, jestli mám vlasy na všechny strany. Jestli mi teče pot po čele, protože jsem typ člověka, který se při cvičení potí fakt hodně a často jsem se za to styděla. Bylo mi ukradený i to zarudnutí. Ze zrcadla se na mě dívala silná holka, která zvládla najet 200 kiláků na kole. Která zvládla zády spadnout z metr dvacet vysoké prolézačky do rukou jejich spolužáků, a u toho bulela a řvala jak tur, protože má šílený strach z výšek. Zvládla vylízt na hřeben Transalpiny a nevzdat se po stovce nachozených kilometrů. 

Zvládla toho už tak strašně moc. 

Občas si zbytečně kazíme náladu drobnostma. Řešíme blbosti a potom na ně zbytečně myslíme. Trápíme se a jenom přemýšlíme, co děláme špatně. Jak jsme nedokonalí. Malí, velcí, na holku málo elegantní, až moc velký fifleny. Málo nasvalený, zbytečně silný. Moc šprti, moc flákači. Moc.

Řešíme toho zbytečně moc.

Přitom jsme toho už tolik dokázali! 

Buďme pro jednou tak akorát, sami pro sebe. Buďme dost. Protože my jsme dost. 

A pokud chceme něco změnit, máme dost sil na to, to změnit.

Dneska je pátek a já se chystám s holkama na další open diskotéku. Moji poslední sedmnáctiletou. Tak mi držte palce, ať si neuříznu ostudu, chci totiž ochutnat malinovku s jagermeistrem. 

Mějte se krásně!

nh.