Moje fitness rutina a motivace

Být lepší. Zažít zase ty pocity pýchy. Pocit, kdy se plnou vahou opřu o ten okenní parapet po cviku, který bych ještě před měsícem nezvládla. Nemůžu popadnout dech. Srdce mi buší a cítím, jak mi na čele raší další pot, který po chvíli následuje cestičku všech kapek před ním. Po čele, po zádech, po krku. Beru ručník a všechny je rychle stírám. Jednou jsem někde četla, že se holky mají chovat ve fitku jako dámy. Přitom jediný co se mi honí hlavou je, jak mám být sakra dáma?! A tak dělám cokoliv abych nebyla v týhle slaný koupely. Culík měním v drdol, vlasy všude, ale už ne na krku. já a pot, 1:0. ha! Po chvíli to vzdávám. Tak nebudu jedna z těch nonstop nalíčenejch, vyžehlenejch holek, co už.

Hrozně mě to baví. Sledovat co všechno moje tělo dokáže.

Jak hrozně moc mi oplácí to, že se o něj starám.

 Každej dřep, skok, výpad. Je to hra tolika svalů. A celý vlastně hrozně incredible, už jen takovej hloupej angličák! To je potřeba si uvědomit předtím, než se začneme porovnávat. Než nám začne být smutno z toho, že jiná holka je hezčí. Že se třeba ani nenadřela tolik jako my. Že jinej kluk udělá klik na jedný ruce a já dám sotva tři pánský po sobě. Že při běhu nevypadám tak ladně jako ten pár, co mě právě míjel.

Před tímhle vším nebo i potom, je nejdůležitější uvědomit si, že

Naše těla nejsou sériová výroba. Na každé je speciální návod a my se dělíme na rychlejší a pomalejší. Na ty co ten návod našli a na ty, kteří teprve hledají.

Proto nemá absolutní cenu se porovnávat! Každý jsme jiný a defacto jsme jako koláče,

na každý je jiný recept. 

Tak jo. Myslím, že jinak už tuhle myšlenku vyjádřit nedokážu, koláče mě komplet vyčerpaly. :D

Už před delší dobou jsem se znovu vrátila ke cvičení v posilovně. Začalo mě zase bavit posilování na strojích, ale na rozdíl od minulých posilovacích ér, teď hodně zapojuju i cvičení s vlastní vahou. A musím říct, že to je pro mě naprostý kombo. Kombinace dřepů s vahou, výpadů s činkama a dřepů s výskokem, to je fakt něco. Možná to se mi na strojích tak líbí, můžete využít těžký váhy a zároveň vlastní tělo. Lehce hledáte inspiraci. Stačí se trochu porozhlédnout a hned máte nové tipy na cviky. Je ale dobrý najít si správné provedení na internetu nebo se zeptat přímo člověka, u kterého to vidíte. Musíme na sebe dávat pozor!

Teď v létě miluju rutinu. Můžu si naplánovat kdy budu co dělat a nenarušuje mi to učení nechaný na poslední chvíli. A tak se do fitka vždycky těším, jelikož se předem připravím na to, že tam jdu. Že si chci co nejlíp zacvičit a chci pro sebe něco udělat. Po tomhle mindsetu rozdrtí pozitivní pocity všudypřítomnou lenost a já vyrážím s úsměvem na tváři.

Nejlepší na našem fitku je malá místnost, kam lidi chodí cvičit cviky s vlastní vahou nebo jenom utíkají před případnými zraky ostatních. A tak když docvičím všechno co jsem chtěla, zalezu si právě tam. Je tam i malá stereo souprava, kam si můžete připojit vlastní telefon s playlistem. Je to část workoutu, na kterou se těším úplně nejvíc. Sama, namotivovaná a plná endorfinů si hodně často potichu zpívám s vlastníma písničkama, většinou s Marpem, protože ten mě ke cvičení motivuje úplně nejvíc. Občas se stane, že moji osobní diskotéku naruší lidi, kteří nakouknou dovnitř. Ti buď odejdou,  vidí zarudlou holku, která dělá sklapovačky a u toho prožívá českej rap, takže se upřímně ani nedivim. Taky bych utekla. A nebo vejdou dál a pobrukují si se mnou. V tu chvíli se z nás stávají parťáci a většinou si začneme hnedka povídat. A je úplně jedno, jestli je jim osmnáct nebo čtyřicet.

Přesně tohle miluju na posilovně. Respekt. Cítíte z lidí ochotu pomoct, bavit se, společně se zasmát. Občas jsou protivný a kyselý, ale většinou ne. Vlastně taky možná díky tomu, se sem po každý pauze zase ráda vracím.

Po důkladným protažení na závěr odcházím do šatny. Rychlá sprcha, protože mám hrůzu z toho, že mi tam někdo vleze, převlíknout a celou tuhle rutinu končím na gauči u baru. Občas si objednám čoko protein, občas jenom tak koukám. Tep se mi pomalu vrací do normálu a z obličeje odchází račí červeň. To je chvíle, která bude podle některých ztráta času. Patnáct minut nicnedělání. Ale já to zbožňuju. Nemyslím totiž na nic. Odškrtávám si položku fitko na mým myšlenkovým to do listu a jsem prostě a jednoduše šťastná.

Za to, že jsem to zvládla. Že se mi zadek boří do měkoučkýho gauče, a že ten gauč není doma v obýváku.

Je mi upřímně jedno, kolik kalorií jsem spálila. Vím ale jistě, že jsem si to užila. Že jsem do každýho cviku dala maximum a že bych třeba v nejhorším zvedla víc? Třeba příště. O tom to pro mě není.

Cvičení dokáže působit jako terapie, ale taky jako strašák. Stresor, odstrašující myšlenka. Ta, která vyskočí při každým kousnutí do pizzy. Cvičení může spouštět absolutně různé pocity a já si jich už hodně procítila. A ať už byly negativní nebo pozitivní, vždycky jsem nakonec došla k závěru, že

Všechno je o principu myšlení a úhlu pohledu.

Takže prosím, neodsuzujte cvičení jenom proto, že ho vnímáte jako trest. Zkuste naklonit hlavu na druhou stranu. Zkuste hledat, co vyhovuje vám. Zkuste změnit čas, ve který tam chodíte. Zkuste si najít parťáka.

ZKUSTE TO.

nh.