Já vs. autoškola | 0:20

Zdravím!

Tak je to tady, den kdy konečně můžu napsat tenhle článek. Abych se přiznala, chtěla jsem něco na tohle téma napsat už před pár měsíci, jelikož se mi staly takové trapasy, že bych se nejraději propadla do země.

Nakonec jsem si ale řekla, že počkám až do úplného konce, jelikož jsem už od začátku věděla, že moje závěrečná zkouška v autoškole bude určitě taky stát za to. 

Autoškolu jsem začala dělat někdy na začátku dubna. Nastoupily jsme tam společně s kamarádkou a obě tak nějak doufaly, že si to dokážeme rozvrhnout tak, abychom mohly závěrečky dělat v období našich narozenin. Já začátek července, ona začátek srpna.

Po prvních dvou jízdách mě řízení začalo vážně bavit. Bavilo mě učit se nové věci, posouvat se, snažit se rozjíždět tak dlouho, dokud mi to nepůjde plynule. 

Rada pro všechny, nebuďte na sebe přísní.

Žádný učený z nebe nespadl a i přestože na vás bude váš učitel hnusnej a netrpělivej, soustřeďte se jenom na sebe a na auto. Byla jsem přesvědčená, že jednou mi to řízení prostě půjde. Na jízdy jsem chodila spokojená a celkem natěšená. Ale potom přišla hodina s nejpřísnějším učitelem v naší autoškole. Tak hrozně moc jsem se snažila nebrečet. Knedlík v krku mě pálil, pletla jsem si pravý a levý blinkr a často místo nich zapínala dálkový světla. Jela jsem sedmdesát po hlavní ulici za městem a jenom periferně pozorovala auta, která mě předjíždí. Pršelo a já za boha pořád nemohla přijít při tom všem na to, jak se přepíná ta debilní frekvence stěračů. Do toho pálivý otázky učitele, copak tam bylo za značku? .. Tak proč jedeš TAKHLE?! Jéžišmarja.. Tady mi zastav, dáme si pauzu. Čím víc do mě ryl, tím hůř jsem jela.

Už když jsme začínali jezdit, všichni nám kladli na srdce, ať se s učiteli hlavně nehádáme, obzvlášť v prvních hodinách. A já se toho pravidla držela, prostě jsem byla ticho a nechala si do sebe nalívat jeho slova. Byla to asi nejdelší hodina a půl mýho života. Potom co jsme se konečně vrátili k autoškole, řekla jsem nashle a jen co jsem se otočila k odchodu, začly mi týct slzy. 

Ta jízda byla příšerná, ale já splnila svůj úkol, nebrečela jsem před ním. 

Po týhle jízdě jsem s ním už nikdy nejela. Těžko říct, jestli jsem byla tak hrozná, že mě už nechtěl nebo vycítil jak moc mě rozhodil. Každopádně byla jsem za to nesmírně vděčná.

O pár jízd později, kdy už jsem si byla v autě jistější, jsem šla znovu jezdit. Tentokrát s učitelem, který je úplný opak. Hrozně ukecanej flegmouš. Bylo to pondělí a pamatuju si, že jsme se tam náhodou potkaly s kamarádkou. Po chvíli nám přijela auta a každá jsme šla jezdit. Ona tam ještě něco řešila s panem protivným a já s úsměvem od ucha k uchu odjela. Cestou jsem zahlídla další holčinu, co šla jezdit, v duchu jsem jí popřála hodně štěstí, vypadala hrozně nervózně.

Asi po dvaceti minutách, v totálním prdelákově, najednou zvoní telefon. Mýmu učiteli volá vedoucí. Najednou se na mě podívá a ptá se, jestli jsem si jistá, že jsem měla mít jízdu. Já říkám, že určitě jsem. A tak mu to se smíchem říká a pokračujeme dál. Po chvíli zastavíme na parkovišti a můj učitel odejde na záchod. Celou cestu mi to vrtalo hlavou a tak se podívám do kartičky zapsaných jízd a zjišťuju, že tady fakt nemám co dělat. Jízdu jsem měla mít taky v 17:00, ale až zítra. Celá rudá docházím ke zjištění, že ta holka, na kterou jsem se tak usmívala při odjezdu, tu měla sedět místo mě. Prostě jsem jí tu jízdu ukradla.

Následovaly miliony omluv, bylo mi hrozně trapně. Když jsme se začaly bavit zase o normálních věcech a já se konečně uklidnila, přísně mi řekl, ať tady zastavím u krajnice. A tak jsem zastavila. Podíval se na mě stylem, jakože jsem fakt ztracenej případ a přikázal ať si laskavě zapnu bezpečnostní pás. V tu chvíli jsem chtěla zmizet. Přestěhovat se do jinýho města, jenom abych už nemusela chodit kolem tý budovy autoškoly. 

Nejhorší bylo, že mě ten den viděl odjíždět z parkoviště i pan protivný a nejspíš právě s ním ta slečna řešila, že jí někdo vyfoukl jízdu. Od tý doby jsem dostala přezdívku Slečna problémová, jelikož se samozřejmě tahle věc dostala k vedoucímu/majiteli autoškoly, a i před hloupým dohodnutím další jízdy jsem se klepala strachy. Žaludek mě bolel a já jen čekala, co dalšího provedu.

Aby toho nebylo málo, asi za další čtyři jízdy jsem jela s hrozně hodným pánem. Učili jsme se couvat a parkovat. Konečně jsem si zase začala za volantem trochu víc věřit. Jenže co se mi povedlo? Já prostě omylem při odbočování najela na obrubník a o pár set metrů později, když jsme zkoušeli parkovat u penny, na nás zaťukal random pán, že nám uniká pneumatika.

Ano, píchla jsem pneumatiku.

Díky bohu mám pocit, že se to k vedoucímu autoškoly vůbec nedostalo, protože při dalším domlouvání měl narážku jen ohledně krádeže tý jízdy. znova a znova..

Kromě toho, že se mi jednou opět povedlo přijít na jednu z posledních jízd o týden dříve a málem ji znova někomu vzít, se už naštěstí nic dalšího nestalo. Posledních šest jízd jsem si vyloženě užívala! Protože jsem na léto dostala učitele výpomocňáka, kterýho jsem si absolutně zamilovala. Možná jenom díky němu, jsem nakonec přece jenom získala jistotu. Cítila jsem, že mi věří a jenom nečeká na mojí chybu a to mi hrozně moc pomohlo. 

Úplně poslední jízdy jsem měla s učitelem, kterému říkám dědoušek. Je to hrozně fajn chlap, který naučí a zároveň neshazuje. Je na něm vidět, že chce člověku opravdu pomoct a ne si na něm zvyšovat ego. Což je bohužel mezi autoškoláky v dnešní době velká rarita.

Čtrnáctá jízda byla ta nejlepší ze všech. Byla jsem na sebe pyšná. Neudělala jsem žádnou velkou chybu a ani jednou mi to nechcíplo. Na silnicích jsem si byla jistá a všechny ty věci, který mi předtím přišly nemyslitelný zvládat najednou, jsem teď dělala téměř automaticky.

Včera, 14.8. jsem měla závěrečné zkoušky. Den předtím jsem doma brečela do polštáře a nervózně chroupala cornflaky u Ledového království. V aplikaci autoškola e-testy jsem si projela všechny otázky a zkusila i pár zkušebních testů, díky bohu mi všechny vyšly. 

Kamarádka mi říkala, že pokud budu mít vysokýho plešatýho komisaře, můžu být v klidu. Ale pokud budu mít toho malýho, tak prý hodně štěstí. :) A myslím, že vám může mít jasný, koho zrovna já budu u závěreček mít. Dobrý den.

Nakonec jsem i přes šílený nervy testy splnila na plný počet bodů. V tu chvíli jakoby ze mě opadly všechny ty negativní pocity, který jsem na sobě nosila už zhruba od května jako balvan a zase se cítila silná a sama sebou. Došlo mi, že ten protivnej učitel autoškoly, bude dál jenom tím protivným učitelem. Že jediný, co ho v práci těší, je zesměšňování lidí. A taky to, že já takhle nikdy žít nechci. Nechci aby moje radost závisela na neštěstí někoho jinýho. Vlasně mi ho je líto, protože ten jeho příběh

beru jako ten nejsmutnější životní příběh vůbec.

Nakonec i přes pár malých chybek jsem dokončila praktickou část zkoušky slovem prospěla. Bylo mi tak krásně, že bych tančila. Zároveň se mi do očí hnaly slzy štěstí, možná i úlevy. Už nikdy tam nebudu muset jít. Když jsem vylezla z auta, přišel mi popřát i vedoucí, který už i na tu moji "krádež" snad konečně zapomněl.. Rozešli jsme se v dobrým a já kráčela přes parkoviště a začala vytáčet Romeovo číslo. 

JSEM ŘIDIČ! Řekla jsem mu a cítila se hrozně moc šťastná.

nh.