Píšu #1

Málo kdy na internet publikuju svoje reálný momentální pocity. Mám pocit, že je to moc. Moc nebezpečný, moc přímý, moc já. 

Dneska je to jiný, protože nechci napsat, že mám radost. Ale nechci ani napsat, že jsem smutná. Nejsem ani naštvaná ani uražená. Jsem nijaká. Prožívám tu chvíli, kdy necítím nic. Ptám se sama sebe, jak se mám a nutím se si odpovědět, já nevím. Nevím, jak se mám.

Chci říct, že je to asi v pohodě. nevědět. Čtu teď naprosto skvělou knížku, "Věci, které uvidíte jen když zpomalíte" a hlavní pointa je v tom, jak se člověk vyrovnává s různými situacemi. Dozvěděla jsem se jednu hrozně krásnou věc. 

Ať už jste naštvaní nebo smutní, uražení, dotčení, žárliví.. To všechno jsou jenom nálepky. A abyste se těhlech negativních vlastností zbavili, musíte se od nich odprostit. Začít je vnímat jako energii. Podívat se na tu věc z dálky, pozorovat ji. Naučit se ji přijmout. Protože ta energie je jenom jedna. Zrovna teď ji cítíte jako vztek, ale pokud si ji uvědomíte, zjistíte, že ta samá energie se za pár hodin změní třeba v radost.

Taky jsem se dozvěděla, že největší umění člověka je si uvědomit, jak se vlastně cítí. Být si plně vědom toho, že cítí vztek a nijak to nepotlačovat. Pamatuju si skvělý přirovnání

pokud chcete uklidnit rozvířený prach v akvariu, taky tam nestrčíte ruku a nesnažíte se ho stlačit zpět k zemi. 

Na to aby se člověk dostal ze smutku a z bolesti totiž potřebuje jedině čas. Nic jinýho mu pomoct nemůže. Proto je urputný přemýšlení a peskování sebe sama na prd.

Ani nevím, proč tu teď sedím a píšu. Asi vám jenom chci připomenout, že není každý den posvícením a všichni občas míváme chvíle, kdy je nám úzko. 

Proto se snažte být na ostatní milí. Nikdy nevíte, co se pod tím neutrálním výrazem ukrývá.

nh.