Dechberoucí sever

Zdravím!

Sakra, to už je zas konec týdne?!

Zítra začíná poslední týden prázdnin a pro mě bude jedním slovem hodně výjimečný.

Vyrážím totiž s Romeem na naši úplně první dovču on our own! A ne jen tak nějakou, budeme spát ve stanu, objevovat jedno krásný město a celkově, zase se poznáme trochu víc, jinak. Co vám budu povídat, už od tý doby, co jsme se dohodli, že někam vyrazíme se těším jak blázen.

Ale o tom až za pár dní.

Tyhle dva poslední týdny se nesou v pravém cestovatelském, prázdninovém duchu. Včera jsme se vrátily s mamkou a babičkou ze severu Čech, o kterém bude dnešní povídání. <3

Naší cílovou destinací bylo Hřensko, městečko schované v údolí mezi masivy skal, zhora střeženo Pravčickou bránou. Leží na obou březích řeky Kamenice, která se po pár set metrech vlévá do obrovského Labe. Celé to místo bych popsala pár slovy. vietnamci, smažák, skály, němci. Je to prostě střet více kultur a možná proto vyzařuje tak zvlášní, útulnou atmosféru. Tím, jak se tu tolik tak moc odlišných lidí cítí jako doma.

První den jsme objevovaly Děčín. Daly si výbornou točenou zmrzku politou karamelem a prošly si Děčínský zámek. Na nádvoří si potom daly Frisco Spritz, moje nový oblíbený pití a jenom se kochaly výhledem na pobíhající děti a poslechem dvou neskutečně talentovaných romských kluků, kteří celou dobu improvizovali na místní veřejný klavír. V tu chvíli jsem trochu litovala, že taky neumím na klavír a nemůžu jít hrát s nimi. Je hrozně zvláštní, že pokud se roky pohybujete v hudebním oboru, cítíte nepopsatelné spojení s lidmi, kteří hrajou taky. I když se vůbec neznáte. 

Ti kluci mi zničehonic byli hrozně blízcí. Jenom proto s jakou úctou hráli. Jak vděční byli za potlesk a jak krásně se při hraní smáli.

Po pár desítkách minut v transu jsme vyrazily nakoupit véču a odjely směr náš apartmán v Hřensku.

Bydlely jsme v krásném bytečku s kuchyní a koupelnou s vanou. Abyste pochopili moje nadšení, doma vanu nemáme a jediný místo, kde se v ní můžu vykoupat je u mojí babi. Proto mám vždycky Vánoce, když bydlíme v pokojíčku s vanou. 

Po pár minutách přišlo zklamání. U té vany totiž nebyl špunt. :) Tak jsem si odtok ucpala nohou a aspoň chvíli si užila ten pocit.

Druhý den jsme vyrazily do Drážďan. To město je nádherný! Plný významných památek a krásných nových budov. Po procházce jsme se posadily na břehu Labe a popíjely frizzanté a místní pivo. Potom si zaplatily projížďku města v kočáru a na závěr jsem musela jít kam jinam, než do Primarku. Abych pravdu řekla, byla jsem i v hezčích městech. Celou dobu jsem měla takový zvláštní pocit.. Jakoby jsem chodila mezi filmovými kulisami. Každopádně jsem ale moc vděčná, že jsem se tam mohla podívat.

Třetí den nás čekaly Soutěsky. 2,5 kilometru dlouhá cesta mezi skalami, ve stínu stromů, až k mini přístavu s povozníky na lodích. Převezli nás přes kanál a já si přišla trochu jako uprostřed deštného pralesa. Příroda tam je skoro nepoškozená a je neskutečný moct tam jen tak být.

Po dlouhé cestě zpátky jsme si daly obídek a já s mamkou vyrazila na Pravčickou bránu. Co vám budu povídat, elán z rumunských velehor za ty měsíce trošilinku opadl, ale přesto jsme nahoru dorazily asi za hodinku. 

To místo mi vyrazilo dech. Kamenný oblouk, historická restaurace a hlavně, ten výhled! V hospodě jsme si dala každá dvojku bílého vína a usadily se vedle německého chlápka, který měl před sebou celé menu. Ty palačinky mě hodně sváděly, ale nakonec jsem odolala! Celou dobu na nás pražilo sluníčko a tak se stalo, že jsme při odchodu zjistily, že jsme opilý. Náš pobyt na vyhlídkách se proto celkem protáhl a vlastně toho vůbec nelituju. Smály jsme se, kochaly a byly hrozně šťastný, že se navzájem máme. 

Včera jsme pomalu balily a ráno si koupily snídani na švédských stolech v místním Hotelu Praha. Myslím, že slavnostněji jsme to celé zakončit nemohly. 

Potom jsme procházely vietnamské obchůdky, poslaly pohledy a pomalu zamířily domů.

Tyhle výlety třech generací vedeme už nějaký ten rok a je to jedna z mých oblíbených tradicí. Hrozně moc si mamky i babičky vážím a možná ještě víc si vážím toho pouta, které spolu máme. Co víc říct, byly to prostě krásné čtyři dny.

nh.