Jak jsem se setkala s PPP

Zdravím!

Ani nevíte jak moc jsem se na tohle těšila. Vědět, že je život zase pevně v mých rukou, sedět ve svým uklizeným pokoji a psát. 

Dneska ráno mi odjela N. Co si budeme, byl to asi nejtěžší týden za poslední měsíce. A možná se někomu bude zdát, že přeháním, ale pro moji psychiku to tak fakt bylo.

Poprvé za svůj život jsem se setkala s anorexií. Bez zástěrky, bez cenzury. Prostě se objevila a já se musela naučit s ní jednat. 

N. byla usměvavá patnáctiletá holka, která se pořád ujišťovala, zda je dost dobrá. Na jaře se mě na to sama zeptala. JSI DOST DOBRÁ, odpovidala jsem jí. Pak jsme se objaly. V jejím opilém výrazu bylo vidět, že jí na tom vážně záleželo. V tu chvíli v nás vzniklo pouto. Už v tu dobu jsem vynadala klukům, kteří o ní zle mluvili. Chránila jsem ji, a vlastně ji vůbec neznala. Asi ji ani teď neznám.

N. milovala dobrý jídlo. Sezení na terase, popíjení přeslazenýho vína a klábosení při ujídání grilovanýho jídla na stole. Viděla jsem jí to na očích, milovala život. A přestože jsme byly každá úplně jiná, cítila jsem to zní. Nadšení ze života. 

Teď to bylo jiný a čím víc jsem si uvědomovala pravdu, tím víc jsem měla potřebu ji chránit. N. se změnila. Všechno bylo jinak a mně došla hromada věcí. Přijela holka ve známý kožený bundě, s úsměvem jako vždycky. S kufrem tak velkým, že za ním nebyla vidět. 

Přestala jíst, řekla mi kamarádka. Kluci ve škole se smáli, že je tlustá. A tak začala jíst saláty, ze dne na den. Teď nejí skoro nic.

Pár dní jsem si zvykala. Na to, že už se tolik nesměje. Že mě pozoruje, jak si ráno na ovesnou kaši dávám lžičku burákovýho másla s pohledem tak zvláštním, že ho nedokážu slovy popsat. Pohledem, který se mi zavrtal do mozku. Snažila jsem se přijít na to, co dělat. Mám ji nutit jíst, mám to ignorovat? Není to tvoje věc, nic s tím neuděláš, říkal mi hlas ve mě a všichni okolo. Ale já nemohla. Dokázala jsem přemýšlet dlouhé minuty o tom, co jí říct. Chtěla jsem napsat dopis. Říct, ať se nebojí a přestane se schovávat. Ať se vykašle na ty pitomý měřítka patnáctiletých kluků, kteří neví, co je to život. Že není sama, že se nesmí vzdávat a hlavně, musí bojovat. A nakonec jsem neřekla nic.

Den za dnem jsem nemyslela na nic jinýho, než na ty malý kousíčky, který si ukrajovala. A postupně jsem začínala mít radost ze všeho, co přede mnou snědla. Počítala jsem lžičky tvarohu, který si ráno dala a snažila se ze slušnosti ptát, co chce ke svačině. Vždycky mi ukázala. Jakoby na to měla fakt chuť. Jakoby to potom nerozdala ostatním. Ničilo mě přihlížet a nic nedělat. Ta bezmoc něco změnit. Sledovala jsem, jaké taktiky takový člověk má, aby okolí přesvědčil, že je v pořádku. Jak moc malé kousky jídla strká do pusy, jak zamaže vyšší hladinu misky, než měla. Jak schovává jídlo, jakoby to bylo něco, co jí ublíží. Při každém větším jídle jsem ji ujistila, že nemusí sníst všechno pokud nechce a ke konci si začala připadat, jakobych jí ubližovala já sama tím, že jí nějaký jídlo vůbec nabízím. 

Proč ta tvoje nejí? Není nějak moc hubená? To je snad nějaká anorektička, ne? ptali se a já se to naučila říkat. Je nemocná.

S N. jsme si dost povídaly. Řešily jsme hlouposti, kluky a často vlastně vůbec nic. Ale přišlo mi, že mi byla vděčná. Nikdy jsem se jí na nic nezeptala. Nikdy jsem jí nic necpala. Jenom jsem věřila, že si dnes dá víc, než den předtím. Vyprávěla jsem jí o sobě. O době, kdy jsem byla zbytečně posedlá tím, co se s mým tělem děje. Kdy jsem hodně cvičila a snažila se předstírat, že je to pro mě to nejpodstatnější co dělám. Nezmiňovala jsem, že jsem znervózněla pokaždý, když mě můj bývalej kluk z fitka obejmul. A ani to, že jsem při legpressu nekontrolovala, jestli mám správný provedení, ale jen to, jestli mi někde neleze nějakej milan. A taky jsem vyprávěla, jak se cítím teď. 

Sebevědomá, smířená a šťastná. A přestože mám slabší chvíle, jsem taková. teď už jo. 

Nechtěla jsem se tím vytahovat. Chtěla jsem jen aby N. došlo, že tohle nemusí být cíl. Že už jí možná lidi neříkají, že je tlustá, ale budou říkat něco jinýho. Moc hubená, moc vysoká, moc chytrá, moc bohatá, moc tichá, moc hlučná. Protože vždycky někdo něco říká. 

A že ona tu není od toho, aby se trestala za všechny věci, který podle ostatních nesplňuje. Tohle si nezaslouží totiž nikdo z nás.

Ten týden se toho stalo hodně a já si vážila toho, jak ke mně na konci byla přímá. Možná věděla, že já vím. Zároveň toho postupně jedla vždycky o trochu víc a já měla pocit, že se mi podařilo vyhrát alespoň jeden malej boj. Dovolit jí mi věřit. 

Nakonec jsem jí nic z toho, co píšu tady, neřekla. Možná jsem zbabělec, možná jsem jenom nevěděla, jak to říct. Teď ale sedím tady, s vědomím, že to doma řeší a že se jednou zas bude bezstarostně natahovat po tom, na co má chuť. Tím si jsem jistá.

nh.