Nejšťastnější aneb. POSLEDNÍ TÝDEN PRÁZDNIN

Zdravím!

Popravdě, na psaní tohohle článku jsem se chtěla vrhnout mnohem dřív, ale defacto do dnešního rána jsem měla naplánovaný akce a nechtěla jsem nic vynechat.. Ve výsledku jsem onemocněla a celý poslední prázdninový víkend jsem proležela, až do dnešního odpoledne.

Každopádně, i když jsem promeškala poslední venkovní diskotéku v našem okolí, poprvý za tři roky co "diskotékuju", jsem tak šťastná, jako už dlouho ne. Nejen, že se mi v pořádku vrátily dvě nejlepší kamarádky z jejich měsíčního dobrodružství ve Skotsku a já je mohla zase vidět, obejmout a smát se s nima. Ale strávila jsem s Romeem naprosto, ale naprosto nejlepší tři dny.

Jak už jsem psala minule, vyrazili jsme pod stan a já se těšila jak malá. Objevování severu, které jsem začala už týden předtím s mamkou a babičkou, se protáhlo, a my si vybrali jako cílovou destinaci Liberec.

Město, kam jsme se chtěli podívat před pár měsíci, cesta tam ale trvá skoro čtyři hodiny a tak jsme to v té době hned zavrhli. Ale teď jsme měli celé tři dny. Pro někoho možná nic, pro mě něco jako Vánoce. Léto je čas, kdy máme oba pořád co dělat a já si vážím každé chvilky, kterou jsme spolu mohli strávit, takže když jsme se opravdu sešli na nádraží, s hromadou věcí a s otevřeným idosem v telefonu, byla jsem štěstím bez sebe.

První den jsme strávili na cestě. Doma jsem připravila oběd a znovu si připomněla, jak moc ráda někam jezdím. Jak moc super pocit je, zakousnout se do tý bagety, koukat na ubíhající krajinu a poslouchat hudbu jedním airpodem, zatímco můj kluk má ten druhý. Nebudu lhát, po dvou hodinách, kdy jsem se zadkem lepila k sedačce a vyzkoušela snad všechny druhy sezení, jsem se vážně začala těšit, až se rozvalíme v kempu. 

Po příjezdu do Liberce jsme si šoupli věci do úschovny a vyrazili na první dobrodrůžo našeho výletu, motokáry. Nikdy jsem na ničem podobném nebyla, ale miluju zkoušet nový věci a miluju koukat na něj, když se probouzí jeho klučičí já. A tak se stalo, že jsme si motokáry zamilovali a dohromady tam zašli celkem třikrát. To, že jsme tam utratili každý přes pětset nás vlastně vůbec netrápí. :D 

Po našich dvou prvních jízdách jsme zašli na první nákup a potom se už opět se všemi věcmi dokodrcali mhdečkem až do kempu. První věc, co mě na Liberci překvapila, byla určitě cena mhd. Za každých 40 minut jsme dali jen 5 korun! A taky to, jak moc často všechny ty spoje jezdí a jak je to vlastně všechno hrozně blízko. V kempu vládla absolutní svoboda. Nikdo se ani slovem nezmínil o nočním klidu nebo čase, do kdy máme ve středu odjet. A tak jsme si našli parádní místečko pod stromy a pustili se do stavění stanu. 

Abych byla upřímná, byla jsem fakt ráda, že tam byl Romeo se mnou. Jelikož já, jakožto absolutní antiskaut (mimo zkušenost v Rumunsku), bych nikdy nepřišla na takový hacky, jaký mě naučil on. Například, nikdy bych si neřekla, že se radši kouknu na návod:). Vůbec by mi nebylo divný, že dvanáct kolíčků přebývá a ani na co jsou vlastně ty plíšky na provázcích. Prostě a dobře, zase jsem byla za totálního blbečka. Ale za pár minut náš domeček stál a my si mohli konečně vychutnat zasloužený relax.

Další den jsme jeli na Ještěd, kde jsme nafotili krásný fotky a já si absolutně užívala ten výhled a klid. V bufetu nahoře jsme si koupili pivo, ano přišla jsem si fakt dospěle! a jenom tak seděli. Svítilo sluníčko, mírně foukalo a mně bylo tak skvěle! Moje hlava byla prázdná. Byla jsem teď a tady. S klukem, kterýho miluju. S pivem, co mi pomaličku stoupalo do hlavy. A myšlenkama, jak moc krásně se mám. Cestou zpátky na lanovku jsme se nechali svést nabídkou sjezdu na terénních koloběžkách. A tak se stalo, že nám propadla zpáteční jízdenka a my se řítili dolů lesními cestami pod Ještědem. Jízdu jsme zvládli bez pádu a při dojezdu si sedli do hospody, kde si dali další pivo. 

Večer jsme opět zašli na motokáry, tentokrát jel jenom Romeo, protože mě adrenalinovej zážitek na koloběžkách stačil. A potom na předvečeři do mekáče, kde jsem si dala svoji milovanou McFlurry. 

Ve středu jsme sbalili stan, řekli ahoj našemu místečku a vydali se do Babylonu. Tam jsem se znovu překonala a celá rozklepaná šla do trychtýře, ze kterýho mám hroznou hrůzu. Musím říct, že Romeo z toho měl nejspíš větší radost než já, ale jo, jsem na sebe pyšná. Překonala jsem se.

Babylon mě očaroval. Bylo pořád na co koukat. Na šťastný děti, starostlivý rodiče, vysmátý rodinky. Úžasný prostory a ten jeho krásnej úsměv, vždycky když vypadl z trychtýře do vody a po zmateným hledání mě konečně našel. Na konci jsem už ani do tobogánů nešla a jenom plavala ve vodě a vždycky koukala, až vyjede ven. Možná jsem působila jako outsider, ale cítila jsem se šíleně dobře. 

Cestou domů jsme usli opřený jeden o druhýho a při půlhodinovým čekání na další spoj jsme se totálně nacpali brambůrkama a bakerollskama z nádražního Pointu. 

Možná to zní jako typickej deníček. Vypravování zážitků, které se musí zaznamenat, aby je člověk nezapomněl.. ale tohle je jiný. Vím, že na ty tři dny nikdy nezapomenu. Cítila jsem, že jsme si bližší, než kdy dřív. Že není nic hezčího, než se vedle něj uprostřed noci vzbudit a zjistit, že mě drží za ruku. A že ještě hezčí je to ráno, kdy si mě k sobě přitáhne a znovu napůl usne. 

Už vím, že mlčení je stejně důležitý, jako mluvení. Že umět jenom tak být je to, co dělá lidi skutečně šťastnými. Ty momenty, kdy nemusí přemýšlet o budoucnosti, ani opravovat minulost. Jsou to ty chvíle, kdy je jim prostě nádherně. Společně.

Jakoby v nás vznikla nová síla, 

nekončící víra. 

Že tohle naše je správný. Že nevíme, co bude osudem daný. 

Ale jedno vím jistě. 

Bez tebe je v mým srdci prázdno, černá díra. 

Pohlcuje všechno hezký, úsměv mi stírá. 

S tebou, jakobych plná byla, 

zvláštní omamný pocit. 

Na silnou drogu napíchlá žíla. 

Říkáme tomu láska, ale láska je mnoho věcí. 

Tohle, co je mezi náma, nedá se slovy popsat.

Pocit pouta, sladkýho domova, 

život v otevřené zlaté kleci.

A spousty krásně zbytečných věcí.

Momenty, které život tvoří.

Nesmělé doteky, pohledy, pro které mi srdce hoří.

Ty sám a já vedle tebe,

jak hledíme na hvězdné nebe

a potmě si užíváme

jen sami sebe.

nh.