Podzim vs. vztahy

Další z pořadí rušných dní je u konce. Cesta z práce mi připadala nekonečně dlouhá a já celou dobu myslela na tenhle moment. Kdy sedim nacpaná těstovinama se zeleninou u počítače a přemýšlím, jestli si pustím video nebo rozečtu novou knížku. 

Dneska jsme měli první setkání všech maturitních tříd. Za pultík se postavila drobná tmavovlasá paní s přísným pohledem. Po chvíli utišovaní stovky osmnáctiletých lidí, začla drmolit všechny věci, které budou potřeba zařídit. Nadace, svozový autobusy, místenky a taneční pořádky. Věci, do kterých nebyl do tý doby nikdo z nás ani z části zasvěcenej, byly konečně vyřčený a já cítila zvláštní pocit. 

Je to opravdu tady.

Ale nebylo to nic nepříjemnýho. Celý proslov přísné paní jsem poslouchala při mlaskání mých milovaných spolužáků o řadu za mnou, kteří odmítli změnit najetý řád svačení o velké přestávce. Vedle sebe jsem měla své dvě nejbližší kamarádky a přede mnou partu mýho milovanýho kluka. On sám tam teda chyběl, protože se na to setkání vyprdnul. :)

Nebyla jsem sama, ani v nejmenším. Vlastně jsem se na to celý začala hrozně moc těšit a hned další hodinu jsem se vrhla do organizace. Taky proto, že mě moje třída vybrala jako zástupce. Achjo, že já někdy nemlčim.. 

Ale teď už k věci. 

Podzim. Můj milovanej podzim. Čas teplých svetrů, chutě na teplou kávu a dýňovou polívku. Ale taky přelom mezi dnem a nocí. Světlo dne ztrácí svoji blahodárnou sílu a převládá nevlídná tma a zima. Mnoho lidí trpí. Jejich vnitřní démoni začnou vylézat ven a spoustě je prostě tak nějak nijak. Ráda bych řekla, že ten pocit neznám. Ale myslím, že bych lhala vám i sama sobě. Ačkoliv si většinou nerada připouštím, že mi něco je, znám to. Ten pocit, kdy se jen tak rozbrečím pro věc, nad kterou jindy jenom mávnu rukou. Kdy se hnípu sama v sobě, v ostatních. Jak to myslel? Neměla jsem udělat spíš tohle? Jsem dost dobrá?

Během minulého týdne jsem ve svém okolí pozorovala jeden pád za druhým. Drobnosti i vážnosti. Pro mnoho lidí jsem byla schránkou, ramenem a kamarádkou. Miluju to, umět poskytnout mým blízkým pomoc. Vědět, že jsem jim pomohla cítit se líp. 

Ale vím, že ani jeden z nich se s tím ještě úplně nevypořádal a já pořád přemýšlím, proč se to všechno děje? Zrovna teď právě?!

Rozchod, zoufalství ve slepý uličce, friendzone, deprese z nedostatku sebevědomí. Tolik smutku.

Žádný z těch lidí si to nezaslouží. A já bych jim hrozně moc chtěla říct, že v tom nejsou sami. Že nestojí za to trápit se. Ale vím, že stojí. Jelikož jenom až když se dostatečně potrápíte, jste připraveni nahlídnout na tu věc jinak. Přijmout konečně nálož toho dobrýho. A myslím, že to nejlepší, co můžu udělat, je nabídnout jim svůj čas. 

A tak jsem zjistila, jak moc odlišné věci dokážou člověka rozesmutnit.

A teď nemluvím o rozchodu, který nesmí nikdo nikdy soudit, pokud v tom vztahu není. Ale spíš z obviňování sebe sama, které jsem poslouchala od všech. Každý z těch lidí ve výsledku skončil u toho, že on sám nestojí za nic. Místo, aby následovali to milionkrát omílaný motto, poučit se z chyb a jít dál.  

Zasekli se na bodě, jsem k ničemu. 

A přestože jsem jim mohla vymluvit díru do hlavy, stejně si dál stáli za svým. 

Žádná z těch smutných věcí nebyla myšlená zle, prostě se tak nějak stala. Přivál ji sám osud, a přesto jak debilně to zní, ani jeden z nich to nemohl nijak ovlivnit.

Proč máme tedy vždycky potřebu hledat za vším naše chyby? Pomlouvat sami sebe, shazovat se?

Myslím, že podzim je jedna velká zkouška. Naše zkouška proběhla minulý rok touhle dobou. Já, on, ona a jeden facebookovej chat, asi nemusím nic víc říkat. Ta zkouška byla těžká, pro mě jako probuzení ze sna. Nechápala jsem. Jak mohla být tak krutá? Vždyť věděla, že jsem do něj blázen. V tu chvíli moje naivní bublina praskla jako vaječná skořápka. Poznala jsem, že ne všichni, kteří do našeho života přijdou s milým úsměvem, jsou ti správní. Naučila jsem se nevyprávět každýmu na potkání svůj životní příběh. A na dlouhou dobu mi potom byla trnem v oku. 

Ten den jsme se s Romeem sešli a dlouhé desítky minut jenom mlčeli. Nevěděla jsem, co je správné a přitom jediný člověk, který by to měl vědět, jsem byla právě já. Sváděla jsem boj sama se sebou. A potom, chvíli předtím, než jsme se rozdělili, jsem ho políbila. V tu chvíli jsem věděla, že jsem připravená odpustit. A že je to to jediný, na čem teď, možná i v životě, záleží. 

Umět dobrovolně odhodit to břemeno. Odpustit a zapomenout.

Teď vím, že až tenhle moment mi konečně doopravdy otevřel srdce a byl jedním z nejdůležitějších, který se v mém životě udál. V tu chvíli jsem to cítila. To, co nikdy předtím. Lásku. Z celého mého těla spadl obří kámen, který jsem s sebou už delší dobu táhla jako stín a každý kout mojí mysli zaplnil krásný pocit. Od tý doby jsem silnější, opatrnější, ale a to je hlavní šťastnější, než kdy dřív. 

Nejraději bych tenhle pocit předala jim všem. Nebo aspoň uměla nějak vysvětlit, že nic není ztraceno. A že přesto, že spousta věcí, které se nám dějí bolí, jednou za ně budeme vděční, protože konečně uvidíme to, co nám měli ve skutečnosti předat. 

Pro mě to, že se vyplácí bojovat. Vyplácí se odpouštět a myslet na lepší zítřky.

nh.