Píšu #2 | Brát věci tak, jak jsou

Zdravím!

Včera jsem byla na úplně poslední osmnáctkové oslavě naší obří party. Je to hrozně vtipný, nejdříve jsme slavili jenom s lidma ze základky, postupně jsme mezi ně přivedli spolužáky z gymplu a teď už se na oslavy zvou zájemně. Není to krásný? A skončilo to tak, že si můj dobrej kamarád začal něco s kamarádkou z osmiletýho. Musím se smát. :D

Září začalo a my študáci máme za sebou první týden. Jak jsem psala v minulém článku, přes to počáteční zoufalství jsem zase naskočila na vlak sluníčkářství a pozitiva. A musím říct, že je to ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat. Můj rozvrh všedních dní praská ve švech a já se hrozně těším, až si zase zvyknu na pravidelnou rutinu. Až si domů přinesu první výplatu a získám zas fyzičku ve fitku. Kde jsem byla naposledy uprostřed srpna kvůli cestování. Co si budem, mám mnohem víc výmluv, proč si říct, že na to nemám čas. Každý den mi povinnosti končí okolo čtvrté, pár dní až večer a holt, je trochu těžší jít cvičit po devíti hodinách školy, než dopoledne před obědem jako o prázdninách.. Hlavně pro mou hlavu, ve které už běží seznam věcí, na které nesmím zapomenout. Ale vím, že za nějaký čas to najedu! Slibuju to sama sobě.

Momentálně moje hlava řeší hlavně čas s Romeem. Vím, že tenhle rok bude náročnej. Že bude vubec nejtěžší najít si čas jeden na druhýho za celou tu dobu, co jsme spolu. Na jednu stranu tiše závidím párům, které spolu tráví volná odpoledne na gauči u filmu a můžou procházkovat až dlouho do západu slunce.. Na druhou stranu ale vím, že tohle jsme prostě my. Nemůžu nás porovnávat s jinými, tak jako by to neměl dělat vubec nikdo. Vždycky se nakonec společný čas našel a ve výsledku to ten vztah nijak neovlivnilo. Myslím, že všechny tyhle věci, se kterými nemůže ani jeden z nás nic udělat, nás dělají silnějšími. A hlavně jsem moc vděčná, že máme každý své věci, které milujeme a navzájem se v nich podporujeme. 

Myslím na Liberec. Na každou minutu. V cizím městě, jenom sami dva. V mojí hlavě je to jako přístav, který mi pomáhá zkousnout celý tohle trápení. Teď je prostě potřeba, aby to bylo takhle. A vím, že stejně jako se cvičením, si na tenhle režim zvykneme a naučíme se hledat malý časový skulinky. Jenom si na tu myšlenku zvyknout a nevidět všechno tak černě. 

A o tom to asi je. Brát věci tak jak jsou. Momentálně to tak prostě je a my to můžeme buď přijmout nebo se z toho hroutit. Já jsem právě někde mezi. Je to jedna z vlastností, kterou už docela umím ovládat, ale občas přijde něco, co mě stejně rozhodí. 

Protrhne ty postavený hráze a hrne se ze mě prostřednictvím špatný nálady. Jenže, má smysl mít špatnou náladu kvůli něčemu, co vůbec nemůžeme ovlivnit? Asi ne. 

Teď, vlastně vždycky, nezbývá nic jinýho, než se zaměřit na to skvělý, co se děje. Na volitelný předměty, díky kterým mi konečně celý to chození do školy dává smysl. Věci, které mě baví. Akce, který přijdou. Všechno bude krásný. Nic není ideální, ale vím, že brzy bude krásný. Takový jaký je.

nh.