Nemuset se zavděčit všem | DŮLEŽITÝ #2

Zdravím!

Jsem obyčejná holka. Miluju lidi a mluvení. Miluju vyprávění historek a hlavně to, když se mi podaří lidi rozesmát. Lehce si tvořím pouta a téměř bez problémů pouštím nové lidi do svýho života. Když jsem byla mladší, znamenal pro mě názor ostatních skoro všechno. Pamatuju si jeden střípek z hodiny němčiny v šesté třídě, kdy jsem měla na sobě můj oblíbený růžový zapínací svetřík. Spolužák mi řekl, že je fakt pěkně hnusnej. Potom už jsem si ho na sebe nikdy nevzala. 

Nebo to, jak jsme chodili v šestý plavat a plavčice nám řekla, ať se posadíme na okraj bazénu. Sedla jsem si vedle kluka, do kterýho jsem byla už od školky bezhlavě zamilovaná. teď se dojímám, ach ty dětský lásky! Řekl mi, že jsem teda vážně tlustá. Nemyslel to špatně, teď už to vím. Děti neumí být empatické, často ani neví, co říkají. Nemám mu to za zlé, tak nějak i vím, že to byla pravda. A taky to, že pravda občas bolí. Jenže takhle to vidím teď, v mých osmnácti. Předtím mi bylo tak dvanáct. 

Nikdy jsem nebyla šikanovaná, ani trochu. Myslím, že s poznámkama podobnýho typu se někdy setkal asi úplně každý. Někdy v osmý třídě se všechno zlomilo. Už jsem nebyla velká holka s brýlema a kudrnatýma lvíma vlasama. Poprvé jsem objevila kouzlo čoček, žehličky na vlasy a hodně jsem vyrostla. Stala se ze mě holka, která se fotila s nakrabaceným čelem, wifina na čele se tomu říkalo, pamatuje si to ještě někdo?! Linkama a oblečením z terranovy. Vlastně jsme takové byly všechny. Jak přes kopírák. Jedna čtrnáctilá holka vedle druhý, která si myslí, kdoví jak neláme klučičí srdce. Nikdy jsem se nebála mluvit a říkat svůj názor. Byla jsem drzá, chtěla jsem pozornost a pořád potřebovala slyšet něčí uznání. Asi nejvíc se to začínalo projevovat na instagramu, který byl tou dobou ještě batole. Každý komentář jak mi to sluší jsem si četla pětkrát dokola. 

Na to období hrozně ráda vzpomínám. Já a moje nejlepší kamarádky, jako banda malých nevinných pipinek, který se považujou za dospělý. Vyprávění historek z té doby často tvoří příčiny výbuchů smíchu, když se sejdeme.

Pamatuju si ještě jeden důležitej detail z hodiny fyziky. Vedla jsem si sešit na všechno. Psala si tam myšlenky a kreslila. Fyzika pro mě už na základce neznamenala úplně důležitost, tak jsem si začala psát. Nadepsala jsem si papír slovem "friends" a potom pod to napsala jméno každého "kamaráda". Lidi ze školy, z kroužků, z dětství. Když už jsem vyčerpala nejbližší lidi, psala jsem jména lidí, se kterými jsem se zdravila. Dodávalo mi to zvláštní pocit sebejistoty. Opravdu jsem věřila, že každý jeden člověk je můj přítel. Že si mě váží a má mě rád. Už tou dobou jsem v sobě měla zakořeněný vzorec "všichni mě musí mít rádi".

Za uplynulý roky jsem zjistila, že smysl přátelství není počet liků ani množství lidí, kteří vás na ulici pozdraví. Je to to, když za vámi někdo přijde přes půl města v dešti, potom co mu zavoláte ubrečený. Společně jen sedíte s hrnkama čaje, vy s nudlí u nosu, on s připraveným kapesníkem a zaplým óčkem. Je to to, když vám někdo upřímně řekne, že máte mák mezi zubama a nehtem vám ho vyďoubne, protože nechce, aby si toho někdo jinej všiml. Je to ten neskutečně krásný pocit svěřených tajemství a vědomí, že nikdo jiný je nikdy jindy vědět nebude.

Začala jsem se soustředit na lidi, kteří pro mě znamenají přátelství a přestala se zajímat o ostatní. Ale pořád to v sobě tak trochu mám. Potřeba být se všemi za dobře. Nemám vnitřní důvod  někoho nesnášet, hnusně pomlouvat, ubližovat mu. V tom už od čtrnácti význam opravdu nevidím. Ale mám pocit, že musím dobře vycházet s lidmi, kteří jsou důležití pro mé nejbližší. Stále v sobě nosím vnitřní strach, že si s nimi nebudu rozumět a to potom zkazí můj vztah s tím člověkem. Za týden mě něco podobného čeká a já trnu nervozitou, co si o mně vlastně pomyslí. Vylévala jsem si srdíčko kamarádovi v posilovně a on se na mě pobaveně podíval takovým tím pohledem, kdy máte pocit, že mluví hluboko do vás.

Nemusíš se zavděčit všem. Jsi skvělá a máš okolo sebe lidi, se kterými jsi šťastná. Třeba si sednete a všechno se zlehčí. Budeš v tý partě. A nebo si nesednete. Budeš v hlavě proklínat, že jsi šla a víckrát se k nim nepřidáš. A co se stane? Nic. 

V tu chvíli mi došlo, že jsem se od tý holky s rovnýma vlasama a linkama moc nezměnila. Přestože už chápu skutečnou podstatu přátelství, pořád jsou pro mě důležitý, některý, názory jiných lidí. Přitom se tak vůbec cítit nemusím. Nikomu nic nedlužím. 

A tak jsem jenom chtěla napsat, přestaňte to dělat. Nepotřebujete mít dobrou recenzi u všech lidí, které vídáte. Otevřete dveře novým lidem, ale neměňte sami sebe jenom kvůli tomu, aby vstoupili dovnitř. Je normální nechat je jít o dům dál.

nh.