Mít zdravý sebevědomí | DŮLEŽITÝ #3
Zdravím!
Je po svátcích a dnes nás čeká Silvestr. Taky vám přijde, že je kolem toho až zbytečně velký poprask?Kdo s kým bude, kde, co budou pít. A co tady vlastně kecám, taky jsem ho sama až moc řešila. Přála jsem si ten s pusou o půlnoci od toho nejbližšího člověka. Možná jsem až moc pověrčivý/staromódní/konzerva člověk. Občas si přijdu, že by mi s mými názory na lásku mělo být teď tak 70, ne 18. Ale prostě věřím na to, že noc na Nový rok není jenom tak ledajaká. Věřím, že toho může spoustu změnit. Spousta lidí políbí své nejmilejší a spousta políbí lidi úplně cizí někde v baru. Ale kdo řekl, že takhle nemůže začít láska? A tak mě mrzí, že jsem o tu svoji pusu přišla, protože něco jak fresh start s Romeem je něco, co bych teď potřebovala asi úplně nejvíc.
Už na začátku školního roku jsem se o sobě dozvěděla jednu hodně znepokojivou věc. Mám sebevědomí a nějakou "ženskost" tak na bodu mrazu. Úplně na rovinu. Neumím intrikovat. Neumím "dělat něco jenom proto, aby ten někdo žárlil" a já ho přilákala k sobě. Neumím jiným holkám přebírat kluky. A hodně často se řídím spíš srdcem, než rozumem. Hodně často věci moc řeším, hluboko v sobě. A radši se trápím sama u sebe v pokoji, než abych tomu člověku narovinu řekla, že mě to ničí. Pokud se neopiju, to jsem pak další z řad hysterických holek, co brečí v baru na záchodě. :)
Přijde mi, že jsem tu věc s "nedostatkem víry sama v sebe" už částečně vyřešila. Měla jsem k tomu i spoustu příležitostí a myslím, že nikdy jsem sama sobě nenakopala zadek tolikrát jako teď. Ale po tom všem, teď, na konci roku, můžu říct, že to za to stálo. To opakování stále stejných chyb. Je to pro mě momentálně asi i to největší, co jsem si z letošního roku odnesla.
Nikdo není důležitější, než já.
A to neznamená nebýt oporou pro přátele. Ale jak může být člověk oporou, když nevěří ani sám v sebe? Mít zdravé sebevědomí pro mě (už) neznamená být středobodem společnosti. Vyčnívat. Být se všemi za dobře. Být "ta hodná holka", možná trochu naivní. Chci být člověk obklopený pouze lidmi, kteří mě mají rádi, a já mám ráda je. Chci dál jakš takš vycházet s lidmi, které ráda nemám, a oni mě už vůbec. Ale to neznamená lízt jim do zadku každým sametovým "ahojda", když se mineme na ulici.
Chci se znovu nebát seznamovat s novými lidmi. S holkami, kluky. Bez toho pocitu, že mi hnedka chtějí ukrást kluka nebo ukrást mě mýmu klukovi. Je v tom i trocha paranoi, možná. Jednoduše, chci začít zase víc věřit. Přestože jsem okusila veškerý ty hnusný vlastnosti, kterých jsme my lidi schopní. Sobeckost, zášť, hněv, vypočítavost, povrchnost. A dlouho je tolerovala, ignorovala. Nechávala je vysávat pomalu, ale jistě pokoj a mír uvnitř mě samé. Až to dopadlo tak, že teď sedím a píšu článek o problému se sebedůvěrou, který jsem nikdy předtím neměla. Ani když jsem byla holčička při těle. Ani když jsem prvního září v prváku vešla dveřmi střední školy. Ani když jsem podělala republikový kolo v soutěži na kytaru. Nikdy jsem neměla problém se tomu prostě zasmát. Protože tak by to mělo být. Jelikož nic z toho nikdy nebyly skutečné problémy, kterými by se měl kdokoliv z nás zaobírat. Nikdo z nás si totiž nezaslouží trápit se kvůli tomuhle.
Tak se ptám sama sebe. Mám tohle vůbec zapotřebí? Proč se tomu prostě nezasměju? A zároveň si ani nedokážu odpovědět. Protože málokdo ví naprosto přesně co a proč dělá tak, jak dělá. Takže si to ani nemám za zlý. Každý z nás se už mnohokrát spálil. Už mnohokrát si řekl "nikdy víc" a ještě víckrát to potom znovu udělal. Jenom kvůli těm jiskřičkám naděje, který v sobě po celou dobu měl. Že třeba teď už to bude jiný. A tak si to nemějme za zlé, protože občas je doufat to jediný, co nás drží v dobré náladě. Možná to někomu může připadat směšné, ale nikdo už nevidí, že pod povrchem jsme jenom krůček od toho, spadnout bahna našich problémů.
Dneska je poslední den roku. Cítím v sobě zvláštní tlak, chtěla bych dnes změnit všechno to špatné. Vyřešit problémy, které mě už měsíce tíží. Asi je to v nás, v lidech, touha vkročit do něčeho nového neposkvrnění. S čistým štítem. Zároveň vím, že je to nemožné. A tak jsem se rozhodla, dělat dneska věci, které miluju.
Dát si výbornou snídani, možná si zahrát simiky, haha, jít ven s pejskem se sluchátky v uších, sednout si někam s kamarádem a řešit jenom to hezký. Jít si zacvičit a na konci se dlouze protáhnout. Nalakovat si nehty, umýt vlasy a s maskou na obličeji si zahrát na kytaru. Sejít se s rodinou u tradičního oběda a k večeru vyrazit za kamarádkama oslavovat k jedné z nich domů.
Alespoň dneska nechci myslet na to, jak to všechno dopadne. Se mnou, s náma. Chci jenom být a oslavovat ten krásný uplynulý rok. S těmi skoro všemi, kteří my jsou nejblíž.
Tak mějte dneska krásný den!!
A ahoj v roce 2020!
s láskou, nh.
Ahojky z roku 2020! ��
OdpovědětVymazatZase další moc hluboký článek, který mě úplně zve k tomu, abych za tebou přijela, objala tě a řekla ti, že na všechny problémy si za čas vzpomeneš a pousměješ se nad nimi. A vím, že to teď zní hrozně... nepravděpodobně a je těžký představit si, že ty problémy tady jednou nebudou, když jsou teď tak moc opravdový.
Já sama vzpomínám na dobu, kdy jsem se třeba trápila tím, že nejsem až tak aktivní, moc mi to nejde ve škole nebo tak něco.. nebo komplex z mojí postavy, špatný pleti... Až teď začínám chápat, že největší problémy se vlastně neodehrávají navenek, ale spíš uvnitř člověka. Protože ty se, narozdíl od těch venkovních, nedají nijak jednoduše vyřešit. Často se s nima trápíme mnohem dýl. Někdy jsou to prkotiny, který naše mysl jenom nedokáže pochopit, protože jsme prostě naučený, zvyklý na něco jinýho. Nebo chceme, aby bylo po našem a pokaždý to prostě nejde. Nebo se chceme chovat v určitý situaci nějak, ale jakmile se do tý situace dostaneme, prostě to není přirozený. Naše mysl je často složitější oříšek na rozlousknutí, než se může zdát. A copak snažit se rozlousknout mysl někoho jinýho, když to třeba nezvládne ten člověk ani sám?
V posledních měsících objevuju kouty svojí mysli, který jsem ani nevěděla, že existujou...a popravdě bych byla spokojenější, kdybych o jejich existenci nevěděla. Je tak těžký snažit se vůbec nějak fungovat! Tohle téma popravdě úplně nedokážu uchopit... Protože tomu sama opravdu nerozumím a každý den nad tím přemýšlím. Snažím se chápat svoje činy. Snažit se představit si, jak bych se zachovala v určitý situaci.
A pak jsem svědkem momentu, ve kterým se někdo můj blízký zachová nějak a já opravdu, opravdu NECHÁPU proč se tak zachoval. Říkám si, že bych se tak nikdy nezachovala a přesto.. NEVÍM. Protože se mi to nestalo a já to nedokážu předvídat.
Achjo...asi pořád píšu nějaký bláboly, který ani sama nedokážu pochopit. Mohla bych napsat tisíc slov a stejně z toho nevzejde nic smysluplnýho.
Co se týče ztracenýho sebevědomí.. letos jsem prožila něco podobnýho, jenom s tím rozdílem, že já jsem od malička vlastně nebyla nějak moc extrovertní, sebevědomý, ,,řeknu svůj názor a stojím si za ním" dítě. Ale tak 2 roky zpátky, když jsem se začala o sebe víc zajímat, tak se to změnilo. Jenže, letos jsem o něj zase přišla. Teď bych už například nezveřejnila na instagramu to co před 2 rokama, nebavila bych se ani se svýma kamarádkama o tom, že cvičím a snažím se žít zdravě a nevzala bych si na sebe croptop. Taky to asi souvisí s nějakou mentální vyspělostí, ale jen zčásti. A je smutný vědět, že kdysi jsem si věřila víc než teď. A přitom nejsem zas až tak jiná, furt cvičím a baví mě to víc než předtím. Ale hlavě neporučíš :( Budu se na tom snažit v roce 2020 pracovat. Obě budem!
Stejně je hrozně zajímavý, jak se s věkem mění náš pohled na to, co je vlastně problém a co ne. Kéž bych měla stejné problémy jako když mi bylo 15... :D
Tak krásný rok 2020! Přeju ti hlavně abys měla sebe na 1.místě a neopouštěl tě optimismus. Ono totiž, když nejde o život, nejde o nic. A to si člověk musí taky občas uvědomit. A ŠTĚSTÍ! Protože to je moje životní filozofie. Štěstí pro všechny!