Ztracená holka, která se hledá

V rozepsaných se mi kupí koncepty a já vlastně ani teď nevím, kde začít. Třetí adventní svíčka hoří a mnou se rozlívá zvláštní pocit. Čas tak neskutečně rychle běží. 

Čtvrťák měl být nezapomenutelný. Plný pití až do rána. Plný smíchu a pocit mazáka. Měla to být dokonalá tečka za celým středoškolským životem. Ale když se ohlédnu zpátky za první uběhlou polovinou, bylo tomu opravdu tak?

Smích možná až moc často nahrazoval pláč. Z plesů jsme se vraceli ještě před půnočním překvapením a pocit mazáka vystřídal kousavý pocit nejistoty sama v sebe. Myslela jsem, že nepovedený podzim vystřídá krásná zima. V pokoji mi svítí vánoční světýlka a malý stromeček nosí oblíbené stříbrné ozdůbky. Na parapetu stojí nejkrásnější adventní kalendář mého života a ve skrýši pod postelí už čeká většina vánočních dárků. Včera jsem dokonale zmokla ve sněhovém dešti a večer se zahřála horkou čokoládou. Zní to přeci krásně! Tak proč se mi pořád nedaří vážit si toho?

Už minulý týden jsem začala tak trochu žít svým jediným novoročním předsevzetím. Vážit si sama sebe a žít s klidem v duši. A když mě včera zase zachvátil ten známý pocit zklamání, opravdu jsem se snažila nebrečet. Zatnout zuby a myslet na maturitní ples, který nás za pár týdnů čeká. Ale ta myšlenka je tak destruktivní a to jenom proto, že chce abych viděla realitu. ale já ji vidět nechci. Chci dál žít svůj život a nic ve svém malém světě neměnit. Protože, co by bylo potom? Nedokážu si to ani představit, natož to žít.

Asi potřebuju psát. Potřebuju takhle "někomu" říct, že se opravdu snažím. Že dělám co můžu. A taky asi potřebuju vrátit sama sebe zpátky na trať, ze které jsem zase včera vypadla. 

Už vím, že ať se děje cokoliv, nikdy nic netrvá věčně. A po každém trápení jednou příjde zase radost. Ale taky jsem zjistila, že za svoje trápení si často můžeme my sami. Přemýšlením, zjišťováním věcí, o kterých předem víme, že nám ublíží. Neustálým bytí online a nekonečným čekáním na to něco. A hlavně, špatnými scénáři v hlavě. Tvrdohlavým domýšlením, jak by to mohlo dopadnout. Vždycky špatně, protože na dobré konce se nám už nevyplácí věřit. Jenže to je to tajemství. My musíme věřit. Nesmíme zanevřít na to dobrý, zapšknout. Odsoudit všechnu snahu jenom proto, že to podle nás nemá cenu. Vždycky to má cenu.

Za celou střední jsem se hodně posunula. Už jsem si sama sebou, jako takovou, jistější. Netrápí mě myšlenky na špíčky na břiše ani na kudrnatý vlasy. Ale paradoxně jsem možná ztratila tu sebedůvěru devítileté holčičky ohledně vnímání sama sebe jako člověka. Dříve jsem se sice kontrolovala v zrcadle a nespokojeně kroutila hlavou, ale zároveň jsem někde hluboko uvnitř věděla, že na tom zase tolik nezáleží. Byla jsem totiž šťastná a vysmátá a bezstarostná. A vím, že tuhle holčičku v sobě pořád někde nosím. Schovanou pod všemi nejistotami dospělosti, lásky a budoucnosti. Otravných problémů, které zničehonic přišly a zastihly mě nepřipravenou. Vlastností jako je žárlivost, zahleděnost nebo závislost. 

A tak jen chci říct sama sobě, že se opravdu snažím. Bojovat s tím vším a měnit ty hloupý slzy v smích. Dokázat zase, že jsem, podle mé dobré kamarádky, občas až otravný optimista, který teď jenom trochu zabloudil. Vím, že se zase zvládnu vrátit zpátky na trať. Vím, že zase jednou budu umět vidět sklenici poloplnou a ne poloprázdnou.

nh.