Dopis na rozloučenou

Drahý Romeo,

Vždycky jsem ti posílala pohled, když jsem někam jela a ty ses mi smál, že už se to dávno nedělá. Ale já teď cítím, že je to přesně to, co teď potřebuju. Napsat ti dopis.

Jsi moje životní kapitola. Popsaný listy knihy mýho života. Tak moc ráda bych na tě na tý titulní straně měla jako spoluautora. Škoda, že se mi teď vybavila ta tvoje věta. To já bych toho chtěl.

Víš, já celou dobu chtěla, a moc. Náš vztah bych přirovnala k proudu života samýho. Na začátku bylo všechno tak nevinný. Líbil ses mi tak dlouho. Byl si ten dokonalej. Trochu hajzl s dobrýma očima. S každým pípnutím zprávy od tebe, s každým pohledem, s každým setkáním, mnou projel pocit horka. Vážně se to dělo. Teď a tady. 

Když si vzpomenu na první měsíce, musím se usmát. Byly jsme jako dvě mimina, který vůbec neví, co dělají. Jako když si člověk vezme moc velký sousto. Oba jsme měli očekávání. A já teď zpětně vidím, že to bylo všechno správně. Byli jsme šestnáctiletý děti, který se učili mít rád se vším všudy. Ale už tehdy jsem to cítila. Že tohle nebude ledajaký. Při každým společným tanci jakoby naše těla do sebe sama zapadala. Tehdy jsem věřila, že to bude trvat navěky. Že špatný věci se nedějí a všichni lidi to se mnou myslí dobře. 

A pak byl podzim. Třeťák. Zas kousek výš na tom pomyslným žebříku dospívání. Přišla ona a celý to najednou viselo na vlásku. Děkuju, že si to urovnal. Děkuju, že ses omluvil a já ti mohla věřit. Protože pak přišel nejlepší rok mýho života. S tebou. 

Učili jsme se milovat svý chyby. A paradoxně, čím víc si jich měl, tím víc jsem cítila jak nejsou důležité. Začala jsem chápat o čem láska skutečně je. O porozumění. O trpělivosti. A o snaze. Od obou. Pokud jedno z toho chybí, všechno se zbortí. 

Dal si mi toho tak hrozně moc. Naučila jsem se milovat svoje tělo. Přestože není dokonalý. Naučila jsem se, že pokud nám na něčem opravdu záleží, není trapný brečet. Naučila jsem se nesoudit podle prvního pohledu, protože většinou se pod skořápkou člověka nachází mnohem mnohem víc. A nakonec si mě naučil i milovat sebe sama. Říct dost, když hráz přeteče a ničí všechno lidský ve mně. Teď už nebudu opakovat ty stejný chyby.

Drahý Romeo, miluju tě. Tebe skutečnýho. Ne tu skořápku, kterou všem ukazuješ, když si myslíš, že nejsi dost dobrej. Miluju toho citlivýho kluka, kterej má rodinu na prvním místě. Miluju to, jak dokážeš být schránkou důvěry pro každýho, kdo tě požádá o pomoc. Miluju tvý velký hnědý oči, ze kterých hned poznám, co cítíš a na co myslíš. Myslím, že to nikdy tak docela neodejde. 

Byly chvíle, kdy jsem viděla tebe a mě spolu za pár let. Šťastný, silný, poraněný, ale zahojený. Protože láska není jednoduchá. Neměla by být. Dala jsem do toho všechno, do nás. Upřímně jsem věřila a často si to před spaním přála. Jenže u tohohle si jenom přát nestačí.

Poslední měsíce byly peklo. Přestala jsem rozumnět co proč děláš tak, jak děláš. Byla jsem ztracená. Bez opětovaný snahy, bez vysvětlení, s nadějí v srdci, až do poslední chvíle. Pochybovala jsem sama o sobě. Rozbitá. Už to dál nešlo, víš?

Když jsem tě včera viděla, jakoby mi někdo do zad zapíchl nůž. Přála jsem si vrátit všechno zpátky. A když jsme potom stáli pár centimetrů od sebe na parketu, konečně jsem si to uvědomila. Možná to takhle mělo být. Možná to je správně. Tvá tvář tak blízko mé, dlouhý pohledy do očí, ruce nespojený. Je konec.

Uvědomění bolí. A kdybych tohle opravdu psala na papír, musela bych ho vyhodit, protože by byl zmáčenej slzama. Na srdci mě toho hřeje ale spousta. Vším jsme si totiž prošli spolu. Poprvé. A já nemůžu být vděčnější, že to všechno bylo právě s tebou.

Tak bych ti chtěla poděkovat. Za to dobrý i za to špatný. Za každý překvapení, výlet, za mou ruku v tvý kapse, za všudypřítomnou náruč, když mě něco trápí. Za to nejnádhernější stanování. Za to, že si mi dovolil znát tě líp, než kdokoli jinej.

A věř mi, že ti přeju jenom to nejlepší. Buď prosím víc tím klukem, kterým opravdu jsi. Protože ten kluk stojí fakt za to.

Mám tě ráda.