Láska = Pochopení

Každý zažíváme pády a vzestupy. Jsme naštvaní sami na sebe za to, co jsme dovolili, ale už nevidíme to, co bychom neměli dovolit teď a tady. Myslím, že jsme všichni tak trochu slepí. Málokdy si uvědomíme následek předtím, než opravdu příjde a potom jenom padáme do zoufalství a tiše si přejeme vrátit všechno zpátky.

Láska je nejkomplikovanější věc (?) na světě. Jasně, někdo říká, že pokud je to moc komplikované, není to pravá láska. Ale já si myslím opak. Víte, nic co by mělo být pravé, není jednoduché. Cesta za úspěchem, spokojeností a ani cesta k lásce. Pokud chcete jenom žít, prosím, potom je vám otevřeno mnoho cest, po kterých můžete kráčet. V klidu proplouvat životem. Ale málokdo tohle chce. Protože  lidi mají rádi výzvy. Mají rádi dramata a nespokojí se s pouhým přežitím. Proto se dobrovolně staví do situací, které by jim mohli být úplně jedno. Proto mají muži křehká ega a ženy jsou často hysterické. Okořeňují tím své životy. A přestože jsme každý úplně jiný, zamyslete se, tohle máme všichni stejné.

Dlouho jsem si myslela, že sama sobě rozumím. Tomu co a proč dělám. Proč a jak se v daných situacích cítím. Myslela jsem, že všechny ty kecy o poznání sebe sama jsou jenom kecy. Vždyť přece, jednám tak, jak chci jednat. Mám názory a postoje. Tak jak bych měla jako poznat sama sebe? A pak přišly emoce, který mi totálně podrazily nohy. Zmizela jistota a místo ní nastoupil ten vnitřní hlásek uvnitř mě samé. A nebylo by to lepší takhle? Ten nenasytnej, pochybovačnej, přemýšlivej. Ten, co vám do cesty staví překážky jenom proto, aby tam stály překážky. A co si budeme, po těch měsících, kdy měl v mé hlavě hlavní slovo, mě začal pěkně srát.

Zjistila jsem, že mám v hlavě obrovskej zmatek. Že se za každou cenu snažím vážit si sama sebe, ale stejně si hned vzápětí podrážím nohy. A přestože bych tu chtěla být pro ostatní a snažím se tu být pro ostatní, stejně se občas snažím do jejich problémů vtělit ty mé. Vyřešit skrze ně moje trápení. A tak by to být nemělo. Tak trochu jsem si uvědomila, že moje problémy nejsou středobod vesmíru a taky jak moc jsou někteří lidé silní. Víte, ti lidé, kteří se zdají být nezlomní. Nikdy nemají špatnou náladu, na první pohled se zdá, že je snad všechna negativní energie míjí. Tihle lidé jsou neskutečně štědří. Darují nám svůj úsměv, přestože uvnitř je něco bolí. Protože každého občas něco bolí. A samozřejmě, tím neříkám, že pokud projevíme smutek nebo svůj problém někomu svěříme, jsme sobečtí. Svěřit se svým blízkým s tím, že nás něco trápí je neskutečně důležité! Ale to neznamená vyprávět na potkání lidem své smutky. K čemuž jsem se až příliš často uchylovala právě já.. Víte, samá slova, žádné skutky. Samé ufňukané myšlenky, žádné nápady na zlepšení. Žádné pokusy o nahlédnutí "z jiného úhlu". Taková jsem celý podzim byla a jsem moc ráda, že to teď vidím. Že to všechno vidím včas. 

Myslím, že láska = pochopení, jelikož ke každému, u koho najdeme pochopení, cítíme trochu lásky. Ne vždy té romantické, fyzickéhodotekuchtivé, ale spíš toho pocitu tepla, který se rozleje naším tělem, když víme, že na nás někomu záleží. Rodičům, kamarádům, zvířatům nebo partnerům. Pokud se vzájemně dva lidi chápou, téměř nic víc nepotřebují. Pokud respektují svá rozhodnutí a tolerují věci, za které ten druhý nemůže. Naučí se žít s negativními vlastnostmi a nesnaží se je měnit. Zároveň ví, které vlastnosti to jsou a snaží se je sám od sebe krotit. To je pochopení. A tím pádem i láska.

Rok 2019 byl nejvíc ponaučný rok mého života. A možná, že je to všechno jenom plácání holky, která neví téměř nic o životě, ale takhle to teď cítím. To nejcennější, co můžete svým nejbližším dát není pouze čas, ale hlavně vaše pochopení.

nh.