Síla přítomného okamžiku

Včera jsem se bavila s taťkou o věcech, které moc s nikým neřeším. Komplikovaných problémech, které jsou skryté za těmi každodenními strastmi. Bavili jsme se o rozchodu, o hledání, o úspěchu a o štěstí. A přestože mám většinou problém otevřít se mu, tentokrát jsem cítila, jak ze mě vrstvičku po vrstvičce sloupává ten obranný mechanismus, který jsem si chtě nechtě za posledních pár měsíců vytvořila.

Můj táta je moudrý úspěšný člověk. Mnoho lidí ho bere jako věčně zaneprázděného workoholika. A buďme upřímní, taky jsem ho tak dlouho brala. Ale čím jsem starší, tím víc ho obdivuju. Protože na vršku jeho pyramidy priorit, je rodina a práce. A přestože to zní logicky a správně, tátové by to tak měli mít. Vím, že ne všichni to takhle mají. Často slýchám, jak lidi na práci nadávají. Proklínají brzké vstávání, protivné zákazníky a namyšlené šéfy. Slovo práce se stalo negativním.
Protože práce = úsilí = diskomfort. Víte, můj táta taky často nadává. Že toho má hodně a věčně něco nestíhá. Ještě aby nenadával, je to přirozené. Ale kdyby mu někdo nabídl výměnou za jeho dílnu několikaměsíční dovolenou, jsem si skoro stoprocentně jistá, že by odmítl.
Můj táta si totiž umí vážit toho, co má.

Když by se ho někdo zeptal, v čem tkví úspěch, nejspíš by řekl, že v trpělivosti a dřině. Ale z té větší části spíš v něčem, co nikdo z nás nemůže ovlivnit. Ve štěstí. V osud. V Boha. Těžko říct. Možná v pramenech času, které každého z nás vedou svou cestou. A když mluvil dál, postavil úspěch, rozchod i hledání někoho nového vedle sebe. Na stejnou úroveň. Nic z tohohle totiž ovlivnit nemůžeme.

Většina věcí, které se nám dějí, se nedějí proto, že bychom je chtěli. Ale proto, že samy přišly. Skrze něco, někoho. A největší vtip je v tom, že přišly ve chvíli, kdy jsme to nejméně čekali. V té chvíli jsme možná ani nevěděli, že budou vést k něčemu většímu.

To, co se mi táta snažil celou dobu říct je, že nejlepší doba, kterou prožíváme, je teď. Teď, když sedím u počítače a myslím na včerejší večer. Teď, když má moje mamka chřipku a i teď, kdy se dívám ven a i přes sklo cítím, jaká je tam zima. Na těch okamžicích není v podstatě nic výjimečného.
Neříkám, že bych nechtěla znovu touhle dobu prožívat přípravy na maturitní ples, co byl přesně před týdnem. Nebo bych se nechtěla probudit v libereckém kempu v létě, vedle kluka, na kterém mi tak moc záleželo, tenkrát. Chtěla. Jenomže je zbytečné něco takového chtít.
Moc přítomného okamžiku se skrývá v tom, že nevím, co se v příštích vteřinách stane. A nevím ani, jak to můžu ovlivnit. Takže prostě žiju. Dělám věci, které mám ráda. Snažím se tvořit plány k dosažení cílů. Snažím se být, ačkoliv je to klišé, tou nejlepší verzí sebe samé.

To, že si člověk bude připomínat pořád dokola to, co vlastně nemá, je zbytečné. Je důležité se nad to všechno povznést. Začít se na věci dívat s odstupem a s myšlenkou, že sice tady teď nejsou, ale  jednou by mohli být. A právě to, že je teď nemáme, je naprosto v pořádku. Protože kdybychom je měli, nebyli bychom teď a tady.

Zkrátka, všechno je v pořádku. Řekl mi nakonec a říká velmi často. A já konečně našla něco, co mě dokázalo vnitřně uklidnit.

Všechno je v pořádku a to co se má stát, se stane.

nh.