Zastav se! Aspoň na chvilku.

Zdravím!

Máme sobotní ráno. Z beden mi hraje Relaxing sunday mornings, vdechuju vůni kávy a z okna sleduju, jak se venku rodí nový den. Žvýkám kokosovou buchtu od tety a užívám si každou vteřinu přítomného okamžiku. Přemýšlím nad plesem, kam se večer s kamarády chystáme. Nad víkendovou procházkou s pejskem, na kterou vyrazím za pár minut a taky nad tím, jak krásně jsem se vyspala. Jak výbornou ovesnou kaši jsem měla ke snídani a jak je super, že jsem konečně vstávala za světla nového dne.

Přemítám, jak se asi má a snad poprvé necítím osten bolesti. Snad dobře, říkám si. Koukám na seznam mých 90denních cílů a musím se usmívat. Jsem o tolik silnější, než na začátku. Svaly mě příjemně bolí ze včerejší návštěvy fitka. Poprvé jsem se rozhodla začít pracovat na svém malém fitness cíli! A to, přitáhnout se. Poprosila jsem známého, který je skvělý na cvičení s vlastní váhou, aby mi vysvětlil, jak pracovat s gumou. A tak jsem díky němu udělala svůj první přítah s pomocí. Zní to jako hloupost, banalita. Ale pro mě to byl jen další krok mimo svoji komfortní zónu. První krok k tomu, naučit se něco nového. Něco, co si už pár let přeju umět.

Sedím a cítím štěstí. Za to, jak moc se tady cítím dobře. Jak na mě v lednici čeká mé oblíbené jídlo. Za to, že můžu kdykoliv vlízt mamce do skříně a půjčit si její oblečení, které se mi tak moc líbí. Za učebnici k přijímacím zkouškám na vejšku, která tu vedle mě leží. Za to, že vůbec můžu jít na vejšku. Přemýšlím nad tím, jak se člověk může cítit smutně, když má tohle všechno. Proč má člověk potřebu nadávat, když může občas/často přičichnout k hrnku s kávou. Když může být celý den v pyžamu. Když může vymýšlet, co si vezme na sebe, protože má plnou skříň oblečení. Mrzí mě, že mi smutek dokáže takhle zalepit oči, ale je to asi normální. 

Písnička se z příjemně pomalé změnila na rychlejší rytmickou folkovku a já už se nemůžu dočkat, až vstanu a půjdu prožít tenhle den. Co máte na plánu vy?

Mějte krásný víkend a nezapomeňte se jednou za čas zastavit!

nh. <3