Zítra je taky den. #90dennivyzva

Zdravím!

Dny plynou neskutečně rychle a já vlastně ani nevím kde začít. Mám pocit, že jsem ještě ani nestihla vstřebat vzpomínky na maturiťák a už mám hlavu plnou vzpomínek na Itálii, kde jsme strávili s bandou přátel a rodinou víkend. Waau!

Ale začnu od začátku. Dneska jsou to přesně 3 týdny, co jsem si řekla, že tak nějak vrátím svůj život tam, kde bych ho chtěla mít. Musím říct, je to zvláštní. Člověk má pocit, že udělal opravdu veliký kus práce. Protože stanovit si cíl a vědět, čemu se věnovat, je mnohem užitečnější, než jenom pořád dokola snít co by kdyby. Ale zároveň přichází dny, kdy dopadám opravdu hluboko na zem. Momenty, kdy to chci jednoduše všechno vzdát. Těch dní jsem zažila nespočet. Už dávno před výzvou, jako asi každý člověk. A pokud si i vy zrovna prožíváte jeden z těch dní "dostávám od života na prdel", není účinnější rady, než, že zítra je taky den.

Za ty 3 týdny jsem zjistila, že pokud něco opravdu chci, stačí se na to zaměřit a snažit se. Na druhou stranu jsem ale poznala, že ne vždy to půjde přesně tak, jak bychom si zasloužili. Občas totiž ani těch 100% nestačí. A právě to byla obrovská lekce. 

Víte, překonat rozchod je něco, co mi každý den bere hodně síly. Nevzdávám se. Dělám to, co je pro mě nejlepší. Neutápím se naschvál ve vzpomínkách, nestavím sama sebe do situací, které by mi mohly ublížit. Vážně se snažím. Jenže někdy jakoby mi osud chtěl říct, že snažit se nestačí. Proces nalézání štěstí obnáší mnohem víc. A teď po té době už vím, že především naše reakce na nečekaný pády. Na klacky, které nám strýček náhoda vhodí do cesty. Náhodný setkání, zprávy, fotky, které na nás vyskakují i ve chvíli, kdy máme pocit, že k ničemu toxickýmu nemáme přístup. 

Hodně často si promazávám koho sleduju na instagramu a snad ještě častěji lidi, kteří sledují mě. Snažím se využívat sítě efektivně, ne investovat dobrou náladu dovnitř a odcházet s úzkostí. Ale to taky někdy nestačí. Nemůžu pořád dokola utíkat. Protože sledující na instagramu můžeme ovlivnit, ale reálná setkání a situace, už ne. Úkol, zahojit se, je mnohem těžší, než všechny ostatní. Ale já vím, že na to mám. Vím, že si to zasloužím.

Z ostatních cílů mám dobrý pocit. Cítím se silnější a víc sebevědomá. Najednou je mnohem lehčí usmát se na cizího člověka nebo prohodit přátelské slovo, podařilo se mi dostat ten vnitřní hlas nejistoty někam do pozadí. Negativní myšlenky zase pomalu mizí pod tíhou těch pozitivních. Až na ty chvíle, které jsem popisovala nahoře. A cítím se vážně skvěle. 

Zároveň jsem si jistá, že mě čeká ještě dlouhá cesta. Tak mi držte palce!

nh.