Životní balanc | DŮLEŽITÝ #4

Před chvílí jsem dojedla malinový dortík z místní cukrárny. Můžu vám říct, mají ty nejlepší dortíky na světě! Přemýšlím, co všechno se vlastně změnilo. Za poslední týdny/měsíce/možná i roky. Co se stalo, že jsem najednou spokojená sama se sebou?

Paradoxně nejsem ani super skinny, ani super fitness a ani super happy ve vztahu. Mám špíček na břiše, 2 brady na fotkách s kamarády a z rozchodu se sbírám už přes dva měsíce. Vedle pusy se mi dělá beďar a mám takový chutě, že bych zabíjela. #pms

ALE. Je mi tak moc krásně. V duši cítím klid a teď se tu culím na monitor. Konečně jsem našla v životě balanc, který jsem několik let marně hledala.

Už přes měsíc pravidelně cvičím a miluju to! Miluju jak mě pálí svaly, miluju jak negativní myšlenky mizí a střídají je nápady a ještě větší motivace. Miluju tu lhostejnost u toho, jak vypadám. Nikdy jsem nebyla ta holka, která by si musela vyžehlit vlasy, než jde do fitka... ale vždycky jsem se bála, aby mi náhodou někde nevylezl špíček. Proklínala jsem červený tváře. Teď je mi to jedno, přijímám sebe jako takovou. Holku, s velkýma očima, silnýma nohama. Někdy zpoceným čelem a mastnýma vlasama. Přemýšlím, kolik práce a času mi dalo začít se takhle vnímat. A přestože všechny vzpomínky na dny, kdy tomu tak nebylo, jsou pořád čerstvý... vím, že teď je to reálný. Žádnej blud, žádný lhaní sama sobě.

weheartit.com

Na základce jsem se nerespektovala. Zrcadlům jsem se buď vyhýbala nebo se v nich až moc detailně zkoumala. Přemýšlela jsem, jak mám stát, abych vypadala hubenější. Učila jsem se chodit se zataženým břichem. a bůh ví co ještě. 

V šestnácti jsem objevila kouzlo cvičení ve fitku. Cvičila jsem i předtím, ale jenom doma podle videí a často bezvýsledně. Začala jsem vidět drobné změny. Byla jsem zpevněnější. Pořád jsem ale v té době nebyla ten můj ideál. Pořád jsem neměla buchty na břiše, namakaný záda, ani nejpevnější zadek. To mě trochu štvalo, co si budeme. Ale to, co jsem získala, bylo něco mnohem lepšího. Zdravé sebevědomí. Věděla jsem, že makám. Že třikrát týdně zvednu zadek a jdu cvičit. Občas i běhat. Sport mě naplňoval a endorfiny proudily v žilách. Byla jsem na sebe neskutečně pyšná. Zároveň jsem hledala balanc v jídle. Učila jsem se, z čeho se vyvážená strava skládá. A přestože jsem občas sklouzávala k něčemu jako posedlost, podařilo se mi vždycky vrátit se z hrany zpátky. 

Můj první vztah začal, i skončil:D, ve fitku. Ten kluk mi neskutečně pomohl. Nejen, že mi poprvé ukázal, jak vypadá pořádnej trénink, ale taky mě měl rád. A přestože tohle úplně nespadá do kategorie #selflove a asi nikdo by neměl lásku sám k sobě stavět na lásce od druhých... Ale pomohl mi začít se vnímat opravdu s láskou. Najednou jakobych ani nepotřebovala mít ten pekáč buchet. Vždyť mě měl rád takovou, jakou jsem byla! Ten vztah skončil asi tak rychle jako začal a já jsem vlastně hrozně ráda. Myslím, že jsme si oba dva předali to, co jsme měli. doufám. Byla jsem připravená milovat sama sebe. Bez pomoci. A jak to tak paradoxně bývá, nedlouho potom, přišla nová láska. Tentokrát ta pravá, plná citu až po okraj.

Komplex se pomalu vracel. Nevěděla jsem, jestli jsem dost dobrá. Přestože jsem pro toho prvního byla.. To přeci neznamená, že to tak opravdu bylo. Třeba se spletl, ne? Styděla jsem se. Pokaždé, když mě Romeo ze začátku objal, projel mnou ten známý pocit strachu. Že nejsem ta skinny holka. Že nemám ideální postavu přesýpacích hodin. Že nemám břišáky... Že jsem to prostě já. Se spoustou nedokonalostí a dobrým srdcem. Jenomže co je v tu chvíli srdce, ke kterému se člověk dostane až potom, co pozná tělo. Hloupá myšlenka. Je mi smutno, že jsem ji někdy brala vážně.

Postupem času se celý můj pohled otočil. Jak měsíce plynuly a on tu se mnou stále byl, všechno to špatný spojený s mojí postavou odcházelo. Byla jsem skutečně zamilovaná a konečně jsem stoprocentně uvěřila tomu, že láska nemá se špíčkem na břiše fakt co dělat. 

Pohled na mě samotnou se úplně proměnil. Konečně jsem nahlédla na sebe z jiného úhlu. Přestala jsem řešit hlouposti. Vlastně i to, jestli jsem dost dobrá pro ostatní. Ten kluk mě miloval a já vím proč. Pro to, jaká jsem. A taky vím, že člověk může vypadat jakkoli dobře, ale se zlostí v srdci mu ta dokonalost bude úplně k ničemu. Ve výsledku jen srdce, které nemůžeme vidět v odraze v zrcadle, určí to, jací ve skutečnosti jsme. To jestli nás někdo ocení nebo ne, už není naše věc. To nás nedefinuje. 

Teď už je to přes dva měsíce, co nejsme spolu a já se vidím stále stejně. Zase cvičím, protože mě to sakra baví a jím tak, jak mi to přijde správné. Hodně spím, protože miluju spaní a odpočívám, protože odpočinek je neskutečně důležitej. Piju s kamarády, když mám radost. občas až moc. A taky si dám v hospodě vodu. Jenom proto,  že se mi zrovna pít nechce.

Oblíkám se tak, aby mi bylo fajn. Chodím doma jenom ve sportovní podprsence a v létě si klidně vezmu kratší tričko. Po tom všem vím, že 

nikdy nedám už nikomu přednost před sebou v hodnocení mě samé.

A myslím, že ani vy byste neměli. 

s láskou, nh.