Žiju, žiješ, žijeme!

Zdravím!

Tak jsem zase po dlouhé době dostala chuť sednout si a psát. Bez konkrétního problému, který by mě trápil. Prostě jen tak. Na svůj instagram jsem včera přidala tenhle post:

a musím říct, že momentálně shrnuje úplně všechno, co jsem v karanténě měla šanci zjistit. Konečně umím žít sama se sebou, ale zároveň čím dál víc cítím, že lidi jsou můj život. Neumím si představit, nikoho nemít. A jelikož tady nechci utvářet deep atmosféru, pošoupneme se kousíček dál.

Poslední dobou se neustále krmím pocitem a myšlenkou na společné chvíle s přáteli. Ať už na ty, které proběhly, tak na ty budoucí. Přestala jsem smutnět kvůli zkaženému létu a začala se těšit jen na to, až se všichni sejdeme. Mým největším přáním je přesně tohle, sejít se zdraví, odpočatí, šťastní a připravení pokračovat dál. Sednout si kolem stolu k někomu na zahradu, otevřít vychlazený pivo a jen tak být. Nikdy bych nevěřila, kolik mi taková obyčejná myšlenka dodá pozitivní energie. Fakt ne!

Den co den se snažím plnit svoji rutinu. Dopoledne sedět nad školou, odpoledne se nějak rozvíjet. Ale není to vždycky tak lehký, jak se zdá. S mým kamarádem hodně řešíme ztrátu motivace. Proč jsme do toho šli na začátku na 150% a teď máme problém dostat se na 80%? Přitom se naše cíle vůbec nemění. Holt, jenom to, že máme kupu volného času ještě neznamená, že budeme naplno využívat každé minuty. A už vůbec to neznamená, že jsme kvůli tomu selhali. Je hrozně důležitý si uvědomit, že těch osmdesát přeci vůbec není málo. Že v běžný den bychom tomu dali sotva třicet. 

Myslím, že všichni máme tendenci na sebe klást velké nároky. Vnitřní hlásek se slovy "teď máš možnost změnit kupu věcí, proč toho sakra nevyužíváš?!" ne a ne utichnout. A tak se možná právě teď cítíte tak trochu zklamaní sami ze sebe. Věci na to do listu se kupí a vy se už několik hodin plácáte s prvním bodem. I já to tak občas cítím. Někdy dokonce sama sobě vynadám, kdy když ne teď a kde, když ne tady?, zní mi vždycky hlavou. Jenže pomalu mi dochází, že tohle je to nejhorší, co můžete sami sobě dělat. Obzvlášť teď, v izolaci. 

Vy jste si oporou. Vy jste svým přítelem. Záleží jen a jen na vás, jestli se budete cítit dobře nebo ne. Tak na sebe buďte milí.

Nikdo z nás nedokáže využít 100% svého času stoprocentně. Nikdo. A je to úplně v pořádku! Život přeci není jenom odškrtaný to do list. Je to i všechno mezitím. Když vás uprostřed úkolu do školy vyruší telefonát od babičky, která vás chce slyšet. Když dostanete chuť na svačinku a strávíte její přípravou půl hodinu. Když odložíte pracovní listy a začtete se do své oblíbené knížky. Když vaši pozornost odvede zpráva od kamaráda, který vám chce zlepšit den. Když je venku tak nádherně, že se místo matiky raději vyvalíte na sluníčko. To všechno je v pořádku. A mějme tyhle momenty rádi úplně stejně, jako chvíle, kdy makáme na svých cílech. Protože to všechno je náš život.  

Dívám se z okna a pozoruju dvojici káňat, která krouží nad lesem za naším domem. Nejdřív mě píchne osten závisti, mají takovou svobodu! Ale pak se zastydím. Využívají své svobody stejně, jako ji můžu využívat já. Někdo tohle štěstí nemá. 

nh.