Živote, miluju tě!

Po dlouhý době mám potřebu psát. Možná je to proto, že maturita je za rohem, že přijímačky jsou za rohem. Že má budoucnost doslova čeká za rohem. A já nevím. Nevím, co mě čeká. Nevím, jestli se dostanu na svoji vysněnou školu. A nevím, jestli je ta škola opravdu vysněná nebo jsem se jenom chytla toho nejmenšího možnýho zla. 

Jak tak píšu, srdce mi buší. Mám toho v sobě tolik. Bojím se. Poslouchám starý covery od Jasmine Thompson, který mi už tolikrát dokázaly zklidnit mysl a přemýšlím. Nad tím, jak jsem se sama v sobě poslední dobou ztrácela. Nacházela. A takhle pořád dokola. 

Přemýšlím nad Romeem a nad dvouma rokama, který jsme spolu strávili. Myslím na ty slzy, který jsem na sobě v tý době viděla mnohem častěji, než úsměv. Myslím na tu lásku, kterou jsem poprvé cítila. Na tu opravdovou. Tu, která zvládne zaslepit mysl, rozum. Možná spíš oddanost. Ale nežijeme proto, abychom byli oddaní milovanému člověku. Myslím na to, jak jsem ho vlastně neznala a že k té opravdové lásce tam skutečně ještě něco chybělo. Teď už to vím. 

Přemýšlím nad tím, jak se mohlo všechno tak moc změnit. Jak se mohla láska tak rychle změnit v lhostejnost. Odtažitost. Zarážím se nad jeho momentální snahou. Po tom všem. Nad jeho zprávami a chtíčem být pořád blízko. zůstat blízko. A úplně nejvíc se zarážím nad svým nezájmem. Nad chladnou hlavou a chladným srdcem. Jsem vlastně hrozně pyšná, zvládlo to! Vyléčilo se. 

A zamilovalo. znovu. Do kluka, který je v mém životě už čtyři roky. Ptám se sama sebe, jestli je to normální. Uvidět to. zčistajasna. Je normální uvědomit si to po takové době? 

Stala se jedna věc. Toho vyprávění má mé okolí už plný zuby, já vím. Ale já ještě ne. Byla to opilá noc. A vtipný ráno. Pak den plný přemýšlení, naděje. Otázek. A uvědomování. Že tady byl a že mě obejmul, když mi bylo nejhůř. A že mi ukázal před čtyřmi lety moji vášeň. jednou pouhou větou. 

Víte, pamatuju si jeden z prvních dní na střední. Šli jsme s naším učitelem biologie hrát seznamovací hru. Stáli jsme v kruhu a sotva si pamatovali pár jmen. Celý čtyři roky před náma. Z toho kluka jsem nemohla spustit zrak. Učitel mezi námi propletl klubíčko a my se měli vymotat. Jediné, na co jsem celou dobu myslela bylo, že chci aby ten kluk stál vedle mě. 

A teď sedím ve svým pokoji, na konci čtvrťáku, 21.5.2020.

Stalo se tolik věcí a tolik jich zůstalo stejných. Pevný vztahy ze základky, láska ke sportu, láska k lidem, k seznamování, láska k hudbě. A já jsem pořád holka, která si nejradši dělá srandu sama ze sebe a ze všech okolo. Ta, která se cítí nejlíp, když je s těmi svými. 

A taky jsem bojovala s trapným tichem na prvním rande. Se sebevědomím, pokaždý, když jsem si ráno žehlila vlasy. S výčitkami po ne úplně zvládlý party. S bolestí, která mě sžírala zevnitř po první zradě. A bojuju i teď, s tím obrovským otazníkem v mojí hlavě. 

Ale vím, že to za to stojí. Sedím tu s kudrnama na který už nedám dopustit. Vedle sebe mám komínek maturitních otázek, který začínají být neustálým používáním ochmatané a zmačkané. Nohy mě příjemně táhnou po návratu z parádního tréninku ve fitku. V hlavě občas zaběhnu k němu a přestože vím, že to v té hlavě asi i zůstane, jsem vděčná. Zamilovala jsem se! Byla jsem toho zase schopná. A ten pocit mi asi momentálně úplně stačí. Na telefonu mám otevřené konverzace s nejlepšími kamarádkami a jsem si jistá, že nás nic nerozdělí. 

Život je zvláštní, ale já ho miluju. 

nh.