Nová etapa

Dlouho jsem nepsala. 

Bylo to daný tím koncem roku? Maturitou?

Obří hromadou informací, který zahltily moji hlavu a zakázaly vstup kreativitě?

možná.

A nebo jsem se jen potřebovala nadechnout.

A zas vydechnout

Bez pocitu, že to co se nenapíše, jakoby nebylo. Bez toho pocitu, že se nemusím dělit o všechno.

A tak píšu až teď. Po tom všem. 

Utrpení, po vší radosti, opilosti a po všech těch slzách.

Zároveň jsem pořád v pocitu nejistoty. Jako do vody hozená, snažím se vyplavat. Snažím se popadnout dech a začít žít konečně naplno.

Neschovávat se před světěm a zároveň nemít důvod se schovávat.

Chci žít a milovat a prožívat.

Zdravím!

tak je to tady. MATURITA JE ZA MNOU! A já můžu s radostí napsat, že jsem do toho dala všechno. Že se moje úsilí vyplatilo a já si odnesla z úsního samý jedničky. Ne, že by to byl můj hlavní cíl. Když se oficiálně oznámilo, že maturita bude, slavila jsem. Mezitím co většina lidí kolem mě nadávala, já měla radost. Zažijeme to. Neučím se zbytečně. Zkouška dospělosti bude. A bude zároveň i možnost říct gymplu oficiální sbohem. Tyhle myšlenky se mi honily hlavou celou karanténu/maturitní přípravu. Žila jsem z toho, že je všechno v pořádku. Že život je fér a mám možnost zjistit, co ve mně je. Ve mně, jakožto holce, která se v podstatě celý život nemusela nic učit.

Maturita hit me hard, co si budem. Bylo to náročný. Moje spektrum předmětů, základy společenských věd, hudebka, čeština a angličtina, působilo ze začátku směšně. Vždycky, když jsem to někomu řekla, ozvalo se jen hudebka? pfff. No, to jsem si ze začátku říkala taky. 

Jenže pro absolutního hudebněhistorickýho lajka to taková brnkačka nebyla. Jména se mi pletla dokupy, skladby se překrývaly a bylo pár dní, kdy jsem se za ten předmět proklínala. 

Ale ve výsledku to dopadlo skvěle. Nejen, že jsem zjistila, jak moc novýho dokáže můj mozek pojmout, ale taky jsem si udělala geniální všeobecný přehled. Můžu vám říct, že hned po potréninkových endorfinech je pocit vědění ten nejlepší na světě! 

Další věc, která mě provázela poslední měsíce bylo cvičení.

Jsem pyšná, že jsem maturitu nepoužila jako výmluvu a dodržovala dál svůj plán cvičit třikrát týdně. Upřímně nevím, jak bych to bez toho zvládla. Dvě hodiny ve fitku pro mě vždycky znamenaly spásu a totální relax. Ale o tom až ve speciálním pomaturitním článku s mými tipy!

Zkrátka, je to za mnou. 

Dveře střední školy úspěšně zabouchnutý a přesto, že mi je teď trochu úzko, mnohem víc mě hřeje u srdíčka vědomí, kolik si toho s sebou odnáším. Přátele na celý život, poučení, opatrnost, sebevědomí a potřebu být stále lepší. 100% zdravou lásku ke cvičení, závislost na ovesný kaši a burgerech. Pivo a víno. A taky to, že už se nebojím být mnou, protože vím, že správní lidé ze mě nikdy nebudou chtít dělat někoho jiného.

Poslední věc, kterou bych tu chtěla zmínit je to, že patřím mezi těch pár lidí, kteří se přes karanténu, totálně odříznutí od světa, dokázali zamilovat. A pak jsem se snažila zapomenout, kvůli slibu sama sobě, že tentokrát už se nebudu snažit a nebudu dávat svých sto procent. Že už si nehodím znovu klacky pod nohy. Nevykašlu se sama na sebe. Ale pořád jsem na něj myslela. hodně. Na kluka, kterýho znám už takovou dobu a kterýho si neskutečně vážím. Po celých dvou měsících, kdy se mi začal pomalu vytrácet z hlavy, stalo se to mezi námi zas. 

A já se začala zase bát. Že nejsem dost dobrá, že je tu přeci tolik jiných lepších holek. Po těch měsících klidu se mi vrátil ten otrávený pocit závisti vůči nim. Proč by si měl vybrat zrovna mě? Jenže v tom mi to došlo. 

Já nejsem ta, kterou by si měl někdo vybrat. Nejsem balíček žvýkaček, který si někdo spěšně hodí do košíku u kasy. Jsem to já. Já, která si zaslouží kluka, který mě rozesměje. Který mě obejme, když to budu potřebovat. Takového, který se za mě postaví a hlavně, bude hrát fér. 

Ze střední jsem si odnesla ještě jednu moc důležitou věc. To, že se k vám někdo nechová fér neznamená, že byste se tak měli přestat chovat vy. Když někdo využije vaší dobroty a použije ji proti vám znamená to jenom jedno, nemáte tady, s ním, co dělat. Takže pokud se vám to děje v přátelství, ve vztahu, kdekoliv. Odejděte. prosím.

Ve čtvrtek mě čekají poslední přijímačky a potom přijde konečně zasloužené volno. Ani nevíte, jak se těším! Tak se mějte krásně!

Velmi brzy u dalšího článku,

nh.