Mimo komfortní zónu!

Zlom. 

Tak bych nazvala tohle léto. Zlom mezi střední a vysokou. Krok k samostatnosti a hledání sebe sama. Čím dál víc mi dochází, jak jsem doteď měla všechno naservírovaný. Můj život je skvělá zajetá rutina, ve které se jen málokdy stane něco, co bych si předem nenaplánovala. Dělám to, co mě baví. Hraju na kytaru, cvičím, píšu, čtu si. Chodím na akce s kamarády a zkrátka žiju. Jsem ten typ člověka, který nepotřebuje extrémy. Vlastně svoje jistoty miluju. To známé prostředí mi dodává sílu. Nejlepší výkony ve fitku podávám, když jsem obklopená lidmi, které znám a které mám ráda. Nejlíp vypnu jenom na tý známý louce nad naším domem, když mi kolem nohou běhá můj pes. A den nejlíp odstartuju tou mou profláklou ovesnou kaší. Jeden by řekl, že mám vlastně docela nudnej život. Nikdy jsem netoužila vycestovat sama na delší dobu. Nikdy jsem se nechtěla přestěhovat. Bože, vždyť já bych si ani ten telefon dobrovolně nevyměnila za novější. Jo, až takhle velká konzerva jsem.

Ale léto přišlo a s ním i hromada věcí, akcí, které budou zlomové. Kde asi nebudu mít možnost jen tak utýct na tu mou oblíbenou louku. Čeká mě seznamovák na vysoký. Čeká mě party, kde poprvé nebudu mít svý holky. Taky už dál nejsem žákem základní umělecké školy, takže to, jestli budu nebo nebudu hrát na kytaru, je už jen a jen moje rozhodnutí. Naštěstí už teď vím, že se hraní ani za nic nechci vzdát. Taky mě čeká po prázdninách stěhování na kolej. Myšlenka, že moje rodina, můj pejsek a všechno to důvěrně známý zůstane tady, beze mě, mě trochu užírá. Zkrátka si to vůbec nedokážu představit. Ale o depkaření dnešní článek být nemá.

V souvislosti s tímhle vším jsem si dala na tohle léto jeden úkol. 

Nebát se vystoupit ze svý komfortní zóny.

Nebát se říct, co cítím, když se cítím na to, to říct. haha, dává to smysl? Nebát se říct ne. Nebát se oslovit lidi, kteří mi jsou sympatičtí. Přijímat rozumný výzvy. A taky, nestresovat se věcmi, nad kterými nemám kontrolu. 

To je teď něco, na čem pracuju. Přestat se trápit činy druhých. Sakra, jsou to jejich rozhodnutí, ne moje. Zároveň se posunout dál od věcí, které se nepovedly. Odmítnutí nebo selhání. Prostě, zvedni zadek a jdi dál. Přemírou přemýšlení ničemu nepomůžeš. Diskutováním nic nevyřešíš. Tak jdi prosím dál. 

V pondělí večer jsem se s šesti kamarády vydala na východ slunce na Sněžku. Tahle akce se stala takovým symbolem celý out of my comfort zone myšlenky. Z Pomezek jsme vycházeli okolo jedné s  tím, že na vrchol jsme dorazili ve 4 ráno. Celá cesta byla jen kombinací nepravidelných schodů, kopce a větru. Ale i nádhernýho výhledu na osvětlený město, záchvatů smíchu u trapných vtípků a pocitu neskutečnýho blaha. Ani chvíli jsem tý cesty nelitovala. A to ani přesto, že jsme nakonec viděli úplný prd, protože vrchol Sněžky zavalila mlha. 

Tohle ve svým životě potřebuju. Momenty jako byla tahle noc. Zážitky, který za mě nikdo jiný neprožije. Zimu a pot a bláto na botách. Pak ten neskutečnej pocit, když jsem si ráno v 9 hodin doma konečně lehla do teplý postele a mohla v klidu usnout.

Bylo to nezapomenutelný. A přesně takový chci, aby bylo tohle léto.

nezapomenutelný.

A co máte v plánu vy?

nh.