Pět dokonalých dní | Tatry 2020

Pomíjivost každýho momentu.

To je to, co mi došlo během tohohle výletu.

To, že nic netrvá věčně. Ani ubíjející chvíle, u kterých si přejeme být někde jinde, než právě jsme. S někým jiným. A bohužel ani ty chvíle, který bychom rádi prožívali až do konce života.

Sedím u okna Regiojetu a sleduju ty majestátní vrcholy, co se tyčí daleko v dálce. Tak obrovské, že i odsud vidím jednotlivé skály. Hory, které nikdy nedají najevo strach. Berou životy nezodpovědným a připomínají, o čem život je, těm, kteří po nich kráčí s respektem. 

Tatry. Místo, kde jsem strávila posledních pět dní. Potom, co jeden můj kamarád v hospodě nadhodil, že by se tam moc rád podíval. Právě ten kamarád se před chvílí dozvěděl, že ho vzali na 1. Lékařskou, wohoo! Do teď nevěřím, že jsme to opravdu zvládli. Naplánovali to, sbalili se, vyrazili a naplno si to užili!

Neděle 9.8.

V neděli 9.8. jsme vyrazili s kopou batohů, goratexkama a kily konzerv. Z původních sedmi hodin cesty se stalo dvanáct kvůli neustálým problémům na tratích. Paradoxně je ale právě ta cesta jedním z mých nejmilejších zážitků. To, jak jsme seděli kolem nádražní lavičky v České Třebové, pomalu se přiopíjeli cidery a hráli Bang a Dobble. 

Večer okolo deváté hodiny jsme dorazili na naše ubytování v Lendaku. Našli jsme připravený klíč pod rohožkou, jo, opravdu se to neděje jen ve filmech, a šli se zabydlet. 

Náš domeček byl starší, s velkým obývákem, kuchyní a třemi ložnicemi. Přestože si nemyslím, že jsem nějaká bábovka, tentokrát mě opravdu potěšilo, že nemusím stavět stan a čekat na sprchu před společnou sociálkou. 

Pondělí 10.8.

Druhý den byla v plánu túra na Zelené pleso, jedno z nejkrásnějších ledovcových jezer ve Vysokých Tatrách. Cesta nahoru uběhla lusknutím prstu a já si od zájezdu do Rumunska konečně znovu připomněla jaké to je, když se člověk při chůzi zapovídá. Jak moc rychle pak cesta utíká a nohy jakoby nevěděly, že překonávají nekončící kopec. Když se potom před námi vyloupla Chata u Zeleného plesa, ani jeden jsme to upřímně nečekali. 

Cesta zpátky byla horší. Dlouhá a nekonečná. V ten den jsem si uvědomila, že mám mnohem radši stoupání než klesání. Když jsme konečně dorazili do Tatranské kotliny, města pod Tatrami, běželi jsme do nejbližší hospody a objednali si kopec halušek s bryndzou. I já, největší milovník jídla, musím říct, že u týhle slovenský klasiky platí přísloví jednou a stačí.

Odpoledne jsme se vrátili domů uťapaní a unavení. Sprcha se stala v těch pěti dnech naším nejlepším kámošem. Zbytek dne jsme odpočívali. Hráli jsme Bang, popíjeli vodku s džusem a povídali si o všem možným. 

Úterý 11.8.

Úterý byl náš odpočinkový den. Ráno bylo pomalé a líné. Poprvé jsme šli nakupovat do vesnického Coopu, který jsme měli přes ulici a domů si přinesli obrovský meloun. Okolo deváté jsme pak vyrazili pěšky asi tři kiláky z Lendaku do Tatranské kotliny, kde byl náš hlavní cíl Lom. Kamarádka je vášnivá horolezkyně, takže jsme den obzvláštnili právě lezením. Upřímně, můj plán byla válečka na dece. Na výšky moc nejsem a extrémní sporty jdou úplně mimo mě. O to víc se teď musím smát, protože nejen, že jsem si zkusila vylízt stěnu, ale ještě jsem pak vylezla ferratu, prý jednu z mála v Tatrách. Takže jo, i já poseroutka jsem to zvládla!! A teď jsem za to moc ráda. 

Nebyl by to relax den bez alkoholového večera. V obchůdku v Kotlině jsme si koupili flašku Tatra tea a vodku. Ještě teď je mi zle. Hráli jsme picí Uno, ve kterém jsem si znovu ověřila moje absolutní neštěstí ve hře, a taky velmi rychle nastupující opilost. A pak jsme pomalu přešli v hraní flašky. Teď asi všechny napadly líbací úkoly, svlíkání a bůh ví co. Jo jo, taky mi to prolítlo hlavou. Ale tohle bylo úplně něco jinýho a s jistotou můžu říct, že lepší flašku jsem nikdy nehrála. Kamarád skákal z okna do křoví, strkala se noha do záchoda, podlízal se koberec, běhalo se bez oblečení po náměstí a pily se naprosto nechutný drinky. Zkrátka, ten večer neměl chybu. Okolo jedný jsem si zalezla do postele při Slipknotech, kteří hráli na plný pecky a se spokojeným úsměvem usnula.

Středa 12.8.

Ranní vstávání bylo peklo. Jediný bus nám jezdil v sedm ráno, takže nám nezbylo nic jiného, než vstát brzy. Ten den nás čekal nejnáročnější výstup. Túra ze Štrbského plesa na Bystre sedlo, 2300 m n.m. Co si budeme, po divokém večeru se nám nešlo úplně dobře, ale brzy jsme kocovinu překonali a začali si všímat krás okolo.

Tatry jsou neskutečný svoji velikostí. Jejich majestátnost mě pokaždé doslova vyrazila dech. Čím výš jsme byli, tím víc jsem si uvědomovala jaké mám štěstí. Být právě tady, s lidma, na které je spoleh a se kterýma se dá bavit úplně o čemkoli. Najednou jsem přestala mít z hor strach, jakobych se pomalu učila s nimi sžívat. Síly sice ubývaly, ale s každým nádechem jsem cítila vděk. Dokonce jsem se přistihla při myšlence, jak moc jsem šťastná za to, že mám obě nohy, díky kterým můžu být právě tam. 

Posledních 200 metrů do vrcholu bylo nejnáročnějších. Převýšení bylo obrovské a cíl jakoby se pořád vzdaloval. Ale nakonec jsme to zvládli! Díky kovovým řetězům jsme se vyhoupli až na úplný vrcholek a nahlédli na druhou stranu hory. Na tom vršku bych nejradši zůstala celou věčnost. Takový výhled! 

Pak začalo klesání, které bylo stejně jako dva dny zpátky náročné a nekonečné. Nohy přeply na autopilota a hlavou se mi honilo jen to, jak moc už chci být zpátky v Štrbském plese. Po pár hodinách jsme sestoupili a túru zakončili klasicky na výborném jídle. Tentokrát na obřím domácím langoši! <3

Večer byl klidný. Na všechny padla únava z předešlých dní a tak jsme brzy vlezli do postelí s natěšenou myšlenkou na poslední den strávený v Tatralandii. 

Čtvrtek 13.8.

Poslední den. Loučení s domečkem, Lendakem a Tatrami stále se vzdalujícími za okénkem autobusu. Nebudu lhát, nechtělo se mi. To místo mě očarovalo. Když srovnám pocit nejistoty, s jakým jsem odjížděla z domu a pocit teď, když to všechno mělo pomalu končit, je to nesrovnatelné. 

Jak už jsem psala, poslední den jsme strávili v aquaparku Tatralandia. První hodinu jsme si s holkama připadaly jako největší rašple. Nic moc nás nelákalo, všechno vypadalo ták moc rychle a nebezpečně! Ale po pár sjezdech jsem v sobě probudila vnitřní holčičku, která potřebuje jít všude! A tak jsme nadšeně zkoušeli jeden tobogán za druhým. Pak si udělali pauzičku ve vodním baru, kde jsem si dala decku prosecca a koktejl za 5 euro, který mi vůbec, ale vůbec nechutnal. Za to stoupnul do hlavy rychlostí blesku. A na to všechno jsme ještě hodili obří palačinku se zmrzlinou a šlehačkou. dokonalost!

Poslední hodiny jsme strávili na atrakci s obřím skoro kolmým pádem dolů, na kterou bych nejradši chodila pořád dokola. Ve frontě jsme hráli čing čong a nebo bodovali kluky, kteří chodili kolem. Občas jsme se běželi ohřát do horké vody termálního bazénu nebo vyvalit na lehátka. A když jsme pak stáli frontu na naši poslední jízdu, spustil se obří liják. 

A pak už nás čekala cesta na hlavní nádraží a čekání do půlnoci na noční vlak domů. Na nádraží jsme si nechali dovézt burgery a tortillu z místní řecké restaurace a musím říct, že lepší tortillu jsem nikdy neměla! No a pak, pak už jsme jeli domů.

Tenhle výlet měl všechno. Dobré jídlo, úžasné lidi, výbuchy smíchu, dobrodružství a velký vykročení z komfortní zóny. Jsem šťastná, že se mi výzva na letošní léto tak moc daří! Výlez na ferratu, sjezd naprosto děsivýho tobogánu, překročení vrcholu hory. To všechno jsou věci, na které jsem potřebovala velkou dávku odvahy a síly. V těch pěti dnech se mi podařilo vypnout na chvíli všechny ty nejistoty ohledně vysoký školy. Vlastně ohledně všeho. Probudila jsem v sobě svý vnitřní dítě a nasávala přítomnost. 

Tak jsem moc ráda, že si to tady můžu uchovat. A pak se k tomu vracet, až zas budu mít pocit, že je život až moc šedej, jednotvárnej, upršenej. 

Protože po každé bouřce vyjde zase slunce a vždycky se dá najít důvod, proč se usmívat.

Užívejte léto!

nh.