Mít sebe na prvním místě | DŮLEŽITÝ #5

 Poslední letní týden.

Nemůžu uvěřit, že je to pravda. Je pondělí dvacátéhočtvrtého srpna. Abych pravdu řekla, tyhle prázdniny mi připadají neskutečně dlouhé. Možná je to tou karanténou nebo možná tím, že se snažím každý den užívat naplno. nejspíš obojím. 

Díky vejšce mě čeká ještě jeden volný měsíc, ale přesto cítím kapku té melancholie už teď. Víc než kdy jindy si totiž uvědomuju ten konec. A nový start. A to všechno. Sedím a přemýšlím sama nad sebou. Nad uplynulými dny a taky nad tím, jak jsem před chvílí psala článek o shrnutí července a teď už je sakra konec srpna. Řeším v hlavě spoustu věcí. Kolej, seznamovák, mě samotnou. Přesněji, jestli dělám opravdu to, co bych dělat chtěla. A jestli se tak trochu nesnažím být někdo jiný. 

Víte, tohle léto je jedno z nejlepších, které jsem kdy zažila. Prožívám všechno, co jsem si kdy přála. Jsem s přáteli, s rodinou, zažila jsem malou letní lásku a snědla tolik zmrzliny, že bych se fakt divila, kdyby letos nestoupl průměr na občana aspoň o tři litry. Takže jo, je to moje léto. A já jsem za něj tak moc vděčná! Přes to všechno někde ve mně ale leží zvláštní pocit. Jakoby mi něco unikalo. Jakoby všechny ty nádherný zážitky nebyly dost. 

Dlouho jsem se snažila přijít na to, proč se cítím takhle. A dneska mi to došlo. Z mýho života se na tyhle dva měsíce doslova vypařila rovnováha.

Chtěla jsem být všude. Zažít všechno, nejlíp se všema. Na nikoho nezapomenout. Doslova jsem vybíhala ze svý komfortní zóny kdykoliv to bylo možný, jen abych pak ničeho nelitovala. A teď tu sedím, totálně vyřízená a zjišťuju, že vlastně nemám sílu to množství krásných zážitků zpracovat. 

Dochází mi, že přestože jsem viděla půlku republiky, zapomněla jsem na věci, které jsou velkou částí mýho života. Ani jednou jsem nevzala do ruky kytaru. Ve fitku jsem byla tak šestkrát. Nepekla jsem ani nepamatuju. Přečetla jsem jednu knížku. Sama na procházce s pejskem a s podcastem v uších jsem byla taky jen párkrát. Totálně jsem se vykašlala na svůj básničkovej instagram a psaní myšlenek do telefonu. Prostě a dobře, část mě samotný chyběla. 

Taky jsem tohle léto zažila pár momentů, kdy jsem se cítila tak trochu méněcenná. a teď mě neberte jako žádnou drama queen, prosím. Jsem člověk, který miluje humor. Kdybych mohla, vyprávěla bych svý fail historky od rána do večera. Takže jo, jsem vždycky v partě ten, do kterýho si často lidi rýpnou. Myslím, že si umím udělat srandu sama ze sebe a miluju být s lidmi, kteří tuhle vlastnost sdílí. Jen už toho za poslední dobu, bylo prostě moc. 

Znáte tu chvíli, kdy vás váš blízký člověk z vtipu shodí před ostatními a vy to jen se smíchem přejdete a přitom vás to uvnitř neskutečně zabolí? That's me. V tý chvíli jakoby se moje sebevědomí rozlilo na podlahu. Totiž, když se ostatním ukážete jako věčně naivní optimista, který se snaží předávat pozitivní energii jak jen to jde, může se stát, že jim tím dáte najevo, že si na vás můžou vybít svoje problémy. Zášť, smutek, zhrzenost, neštěstí. Protože, co by vám to tak asi mohlo udělat, když se pořád tak usmíváte? Ale jo, občas to fakt zabolí. Občas to ten úsměv dokonce smaže. 

Začala jsem na sobě pociťovat nejistotu. Všimla jsem si, že se zase hodnotím před zrcadlem. Že se až moc soustředím na to, co říkám, abych náhodou neřekla něco špatně. A zároveň si každou vyřklou hloupost vyčítám. Že mám v hlavě pořád ten blikající vykřičník, který mě nutí neustále přemýšlet nad tím, jestli jsem dost dobrá. 

Teď byste mohli říct, ať se jednoduše od takových lidí držím dál. Jenže já nechci, nemůžu. Ti lidé jsou pro mě neskutečně důležití. A tak nějak tuším, že vůbec nemají zdání, že mi tímhle ubližují. Jen slepě vybíjí své smutky a strachy, protože to jinak neumí. Nemyslí to zle, jen sami v sobě bojují s něčím, co nechtějí ukázat světu. Znáte to, maska usměvavého výrazu, v srdci balvan tíhy. To je možná ta stinná stránka přátelství, jste tu pro druhé v dobrém i zlém. Proto je nechci za žádnou cenu nechat jít. 

A tak měním strategii a snažím se zase zpevnit respekt sama k sobě. Snažím se nikdy nedělat to, co bych necítila jako správné a hlavně, nebrat si některé věci příliš k srdíčku. Nepřevracet nevhodné poznámky ve vtip a naopak se ozvat, když mi něco vadí. Zkrátka, stát pevně sama za sebou. Je to hroznej paradox, kdo jinej by za vámi měl sakra stát, než vy sami? Přesto je to ale jeden z nejčastějších problémů všech lidí. Pocit, že nejsou dost.

Dnešní den jsem využila jako takový malý reminder všeho, co mám ráda. Byla jsem cvičit, šla jsem na dlouhou procházku, uvařila si véču a hrála jsem na kytaru. Na závěr jsem si dala dlouhou sprchu, umyla jsem si vlasy a pořádně vyčistila pleť. A víte co? Cítím se naprosto skvěle. 

Přeju vám krásný start do nového týdne!

nh. <3