thank you, I'm happy

Jsem šťastná. Taaakhle moc.

A přestože se trochu bojím, že to zakřiknu, stejně to napíšu. Všechno je v pořádku. 

Píšu po týdnech. Sama jsem nevěřila, že budu schopná na blog ještě něco napsat. A přestože část mě kvůli tomu umírala, posunul se blog v žebříčku priorit až někam dolů. Nikdy jsem si nemyslela, že i mě to jednou potká. Že najednou nebudu mít potřebu psát světu tam venku o mojí bublině 24/7. 

Hodně se toho změnilo. Podařilo se mi kapsy plnit motivací. Ke zvládnutí školy, korony a celýho života bez přátel. Pak jsem tu motivace ztratila. A zase našla. Tak pořád dokola. Podzim utekl jako voda. Hodně jsem pochybovala. O volbě školy, o mých prioritách, o svých schopnostech. Bála jsem se. 

Nejsem dost dobrá. Silná věta. Proč si ji říkáme, když tak moc bolí?

Teď už vím, že bylo důležité si to všechno prožít. Brečet nad nepochopeným úkolem do mikroekonomie. Naštvat se na celou rodinu, když dělali hluk při mým online testu. Užírat se, že to všechno není tak, jak by to mělo být. Že vlak není v těch zajetých kolejích, ale tak nějak mimo. Každýmu z nás se zbořil kus jeho světa. Větší nebo menší. Ničí vlak nejede poklidně po starých kolejích. 

V prvním měsíci školy jsem potkala jeho. Kluka, který mi připomněl, že se nemusím bát. Že přede mě svět nestaví překážky, který nemůžu zvládnout. Že jsem tam, kde jsem. A to, co dělám, dělám dobře. Nejlíp jak umím. A to je to na čem záleží. 

Je pár dní po Vánocích a já cítím vděk. Za to všechno, co mám. Za štědrý den, který byl úplně jiný než v jiných letech, ale o to kouzelnější. Když jsme se s dědou smáli hloupým vtipům nad panákem rumu. Jak mi babička vyprávěla o svých dětských Vánocích. A jak můj starší brácha rozdával dárky s úsměvem na rtech. Za předvánoční víkend v Brně a opilej smích u vánočního stromečku na Zelňáku.

Kromě štědrého dne sedím nad učením. Nalívám do sebe co se dá a zároveň jsem vnitřně v klidu. zatím. Stihnu to! 

Mějte kouzelný zbytek roku!

Vaše nh.

<3