První semestr na vysoké!

Zdravím!

Tak i já se dočkala. Zažívám své první zkouškové. 

Za okny se snáší sníh a pokojem zní "Happy pop hits" playlist ze spotify. Zítra mě čeká další zkouška. Další dílek, který budu moct vložit do skládačky jménem uzavřený první semestr. Teda doufám. haha

Vzpomínám. Zítra to bude přesně rok od našeho maturitního plesu. Touhle dobou jsme v divadle zkoušeli všechny výstupy, stresovali se nad zapomenutými kroky a ujídali čokoládové penízky, kterými jsme zdobili stoly. Když se nadechnu a zavřu oči, vidím to tak moc jasně. Nemohla jsem se dočkat, až se sál naplní lidmi. Až uvidím všechny své nejbližší. Až to konečně všechno taky zažiju. Tělem mi probíjí příjemný pocit nostalgie. Je to už tak dávno. Tou dobou bylo všechno normální. A já byla přesto uvnitř rozbitá. Pár dní po rozchodu. V ten den, přesně před rokem, jsem dala sama sobě slib, že si svůj maturitní ples nenechám nikým zkazit. A povedlo se. Ten den by rozhodně mohl kandidovat na jeden z nejhezčích dní v mém životě. Ale ne proto, jak moc výjimečný byl, ale proto, že jsem si ho výjimečným udělala. 

Myslím na vás, současné čtvrťáky, kteří už myšlenku na vlastní ples dávno vytlačili z hlavy. Je mi smutno, že nemůžete prožít své chvíle slávy. Vzít si šaty, naplnit placatky a užít si zlatý hřeb střední. Ale chtěla bych jenom připomenout, že jsem si naprosto jistá, že si každý z vás udělá z nějaké jiné události stejně výjimečného kandidáta na ten nejhezčí den života. Jednou to zase půjde, žít normálně.

Když jsem tou dobou přemýšlela, kde asi za rok budu, nenapadlo by mě, že doma. Tou dobou jsem sotva tušila, kam mám vlastně namířeno. Tři dny po maturitním plese jsem s mamkou zamířila na Den otevřených dveří na MUNI a až tam se mi pořádně začala formovat má vize. nostalgieee

Přestože jsem prožila svůj první semestr na vysoký z domova, dal mi toho neskutečně moc. Naučila jsem se, že někdy člověku nezbývá nic jinýho, než zatnout zuby a věřit, že to dobře dopadne. Naučila jsem se bojovat za to, co mi připadá důležité. Nezpochybňovat svá rozhodnutí. Přestože je to někdy těžké. Člověk je občas jako naprogramovaný generátor pochybností. Ale to dle mého každý z nás v tomto roce občas prožíval. 

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak moc sociální bytost člověk je. Respektive, já jsem. Už teď se nemůžu dočkat, až poznám všechny ty skvělé lidi z oboru! Když jsem posílala pozdrav své třídní ze střední, obratem mi přišel poměrně pesimistický mail. Bojí se, že až se jednou všichni zase v těch školních lavicích sejdeme, zjistíme, že už ostatní nepotřebujeme. Že přece umíme být sami. Být šťastný sami. Že naše zdi budou tak vysoký, že je jen těžko pro někoho zboříme. Ale toho se paradoxně vůbec nebojím. Jak se tak znám, bude to spíš naopak. Nebudu vědět, kdy říct stop. :D A tak se snažím tu bezmoc transformovat v to hezký. těšení, plánování, snění.

První semestr mi přinesl skvělého člověka. A možná i proto mi to všechno přišlo tak jednoduchý, přestože všechny světový události měly k jednoduchosti daleko. Nejvíc paradoxní je na tom to, že bez distanční výuky bychom na sebe nejspíš nikdy nenatrefili. děkuju messenger skupino! 

Zároveň jsem si začala neskutečně vážit každé chvilky s kamarády. Pokaždé, když jsem se s někým blízkým viděla, měla jsem pocit toho nejlépe využitého času. Protože co je víc než moct se smát v obklopení nejbližších? Začala jsem plánovat výlety, které chci uskutečnit po zkouškovým i během celého roku. S mamkou sníme o Paříži a ráda bych se také po pěti letech (fůůha) vyvalila na pláž. Ale všechno to jsou jenom hřejivé myšlenky, ke kterým se vracím, když se chci odreagovat nebo pozitivně naladit. Ve výsledku budu vděčná, když budou všichni moji nejbližší zdraví a šťastní. Nic na světě si nepřeju víc.

Jak prožíváte poslední týdny a měsíce vy?

s láskou, nh. <3