Člověk je otevřená kniha

 Každý z nás je otevřená kniha. Zjištění, ke kterému docházím poslední dobou z různých směrů. Až dnešní podcast The Buca Talks (ep. 118) mi to ale definitivně ujasnil. Jak se říká, padlo to jako prdel na hrnec. Chyba není v tom, že si vybírám špatné lidi, chyba je v tom, že ignoruju jejich první strany.

Poslední dny je pro mě těžší být pozitivní. Jsem hodně sebekritická. Vyčítám si své špatné vlastnosti a snažím se je měnit. Jenže hrozně často se mi stává, že mě znovu něco srazí dolů. Může to být náhlá změna plánu, kterou neumím příliš snášet. Může to být to, že si chci otevřít plechovku od rajčat a utrhne se mi očko anebo to, že si v práci v mixéru rozseknu prst a potom mě musí zachraňovat vyděšení návštěvníci. Hah, mých pár dní popsaných v několika řádcích. Zkrátka, někdy je těžký bojovat. Znova a znova vstávat. Obzvlášť pokud se vám dlouhou dobu dařilo. Najednou všechny ty pády bolí víc, protože jste si tak trochu odvykli padat. Ale jak se píše ve všech klišé citátech, život je opravdu o tom, být jednou nahoře a podruhý dole. Nechci říkat, že jsem teď někde dole, ale spíš cítím, že už mi chybí být nahoře. Chybí mi být zase v klidu, spokojená sama se sebou, bez těch kousavých myšlenek, že tohle a tamto bych mohla dělat líp.

Věc, která mi poslední dny běhá hlavou asi nejintenzivněji je, že mi chybí vztah. Chybí mi ten pocit, že máte někoho, koho můžete naplňovat láskou. Někoho, kdo chápe váš humor a s kým chcete trávit volné chvíle. Chybí mi ten pocit, že tohle všechno jsem pro někoho já. Sama se sebou ohledně toho hodně bojuju, protože si moc dobře uvědomuju, jak moc krásně se mám. Jsem člověk, který má spoustu zájmů, snů. Nenudím se. Jsem moc ráda sama. Ale na druhou stranu jsem člověk, jako my všichni, a lidé jsou zkrátka takoví. Nenarodili jsme se pro to, abychom byli sami. Takže jo, chybí mi to.

Hledám se. Přemýšlím nad tím, jaká jsem a jaká chci být. Jak už jsem zmiňovala, mám pár vlastností, na kterých se snažím pracovat, protože si uvědomuju, že se neztotožňují s tím, kým chci být. Přesto, že vím, že nejspíš nikdy úplně nezmizí, snažím se je přijmout a umět ovládat. Být si jich vědomá. Jedna z těch vlastností je moje naivita.

Hah, kdo by to byl čekal, když si říkám naivní holka. Přesto, že svou naivitu a optimismus miluju, přicházím na to, že ne vždycky je to nejlepší postoj. Ne vždycky se vyplatí ostatním lidem slepě věřit. Ne vždycky se vyplatí dávat někomu svůj čas. Ne vždycky se vyplatí pro někoho něco obětovat. cokoliv. Protože lidé umí být zlí, zaslepení vlastními strašáky. Lidé umí být povrchní a sobečtí a neempatičtí. A tak se neskonalá víra v lidskou dobrotu občas nevyplácí. Přesto, že si myslím, že bychom stále měli umět hledat, a vidět v lidech hlavně to dobré. Pořád jsme to my, kdo tu zůstaneme sami se sebou až do konce. Tak proč v momentě, kdy cítíme, že už to na nás nepůsobí dobře, neumíme říct ne? Proč často boříme svoje hranice a stavíme nové, o trochu dál, aby se tam ten bolavý počin od druhého člověka ještě vešel? Proč si neumíme stát sami za sebou? A jo, píšu v plurálu, protože tuším, že je to věc, kterou děláme občas tak trochu všichni.

Protože nám na druhé osobě záleží. Myslíme si, že pokud budeme tolerovat ještě o ten kousíček víc než předtím, bude té osobě víc záležet na nás samotných. Jenže ne vždycky tak svět funguje.

Jsem důvěřivá. Pokud potkám správného člověka, dokážu se otevřít hrozně rychle. Nejen, že jsem otevřená kniha pro mé nejbližší, já jsem doslova encyklopedie uložená v městské knihovně, do které může chodit nahlížet vlastně kdokoliv. Jenže důvěřivost, naivita a otevřenost je hrozně nebezpečný kombo. Často se totiž ze směsice těch vlastností vytvoří jeden veliký, těžký mrak – zklamání. A ten nejen, že nade mnou pak lítá poměrně dlouho, ještě také stíní ostatní věci v mém životě. Najednou se všechno zdá tak nějak šedivější.

Po tom, co mě zase před pár dny zastínil tenhle mrak jsem si uvědomila, že už to takhle nechci. Už nechci jen tak propadnout někomu, kdo za to nestojí. Už nechci dál poslouchat rady mých přátel, potom je porušit a následně si vyslechnout já ti to říkal/a. Prostě ne, už nejsem dítě. Musím se naučit vycítit ty znaky sama, umět poslechnout tu intuici, která vím, že někde vzadu hlavě křičí. 

Zpátky na začátek. Myšlenku otevřené knihy mi v podcastu vnukla Buca. Říkala, že když poznáváme nového člověka, jsou pro nás nejdůležitější jeho tři první strany, které nám nabídne k přečtení. Teď to zní hodně zvláštně, ale je to tak. Z části si sice vybíráme, jak chceme působit na ostatní, ale z té větší části to ze sebe bez našeho vědomí vyzařujeme. Vybíráme si, jak se chceme obléknout, namalovat, jestli se chceme smát nebo jakou řečí těla se k tomu druhému chceme stavět, ale už si nevybíráme to, jak nás ten druhý skutečně vidí. A proto nám ty první tři strany dokážou říct o druhých opravdu hodně. 

Když se v tomhle smyslu dívám na své počínání, jsem očividně ten typ člověka, který ne, že by ty první tři strany nevnímal, ale rovnou si je přepisoval k obrazu svému. Zidealizoval si je, změnil je. A pak se hrozně divil, že ten člověk takový vlastně vůbec není. Ve výsledku to ve většině ani nebyla vina těch samotných kluků – oni mi svou knihu ukázali, to já v ní neuměla číst. Teď už vím, že příště budu pozornější.

Je těžký si to uvědomit. A pokud by tenhle článek pomohl alespoň jednomu člověku alespoň malinko otevřít oči, budu moc šťastná! Stejně jako jsem šťastná z toho, že jsem si zase sedla a psala. Moc se mi ulevilo. Přesně za 14 dní mě čeká poslední (má první) ústní zkouška, tak mi prosím držte palce!

Mám vás ráda!

s láskou, nh.