CHORVATSKO 2021 a povídání o štěstí

Jsem tu teprve pár hodin a už se mi to v hlavě formuje. Všechno to, na co tam doteď nebylo místo. Na co jsem možná ani místo nehledala. Na sebe. Na svoje sny. Na svoji malou bublinku, kterou jsem si posledních pár měsíců zvelebovala a teď jsem na ni trochu kašlala. Nelituju toho, díky tomu jsem podnikla spoustu skvělých akcí, byla s lidmi, na kterých mi záleží a po dlouhé době si naplno vychutnala odpočinek. Ale cítím, že jsem se nasytila. Je čas začít zase vědomě pracovat na tom, aby mi bylo dobře. Jak fyzicky, tak psychicky. Protože ať chceme nebo ne, štěstí člověku nepadá do klína. Psala jsem o tom už mockrát. Štěstí je pocit, který přichází v momentě, kdy si plníme naše cíle, kdy máme pocit, že svůj čas využíváme dle našich představ. Je to takový vedlejší produkt, který vzniká pouze tehdy, když prací a pílí vytvoříme produkt hlavní. nebo tak štěstí vzniká alespoň u mě.

ta cesta za ten západ a za to moře fakt stála 🤎

Cesta byla nekonečná. Raději jsem přestala počítat, kolikrát jsme se v autě pohádali kvůli navigaci, a na to, kolikrát jsme se cestou ztratili, nechci ani myslet. Jsem poměrně nekonfliktní človíček, hádky mi nedělají dobře, a tak se ráda zavírám do svého malého světa. To ale v autě se čtyřmi dalšími lidmi úplně nejde. Takže jsem cestu trávila posloucháním podcastů, skládáním rubikovky nebo sledováním slunečnicových plání, které se míhaly za oknem. Do cílové destinace jsme dorazili až okolo deváté. Myšlenka, kterou jsem se celou cestu sytila, byl plán, že jakmile dorazíme, nabíhám do moře. A tak se tak stalo. První rychlou koupačku jsme dali hned po zabydlení. Jsem jediná, která zapomněla, jak moc je mořská voda slaná?!

Náš pokoj je punk sám o sobě. Myslím, že kdyby někdo chtěl, nezabralo by mu ani pár minut, aby se z balkonu dostal dovnitř. Koupelna je trochu strašidelná a celkově to připomíná pokoj z minulého století, ale víte co? Čím dýl tady jsem, tím víc mi to nevadí. Moře je totiž nádherný! 

První večer končil pozdě v noci, spát jsme šli až okolo jedné, protože jsme chtěli ochutnat místní pivo a později si nad celým melounem povídali o všech věcech, které v našem pokoji nefungují. Možná proto jsem další den odpadla už okolo deváté večer. 

Druhý den byl hodně zabydlovací. Miluju ten proces, když přijedete na neznámé místo. První den je to všechno tak cizí a zároveň fascinující, nové. Po pár dnech sundáte ten imaginární závoj neznáma ve své hlavě a čas vyplněný zážitky běží jako splašený kůň. Najednou je tu poslední den a vy nemůžete pochopit, jak jste se tu někdy mohli nevyznat. Vždyť tu znáte každý kout! A je úplně jedno, jestli jedete na prodloužený víkend, na týden nebo se stěhujete do jiného města. Ten proces je vždycky stejný. Hořkosladký.

Vodice jsou nádherné staré město plné zapadlých uliček a krámků se vším. Hned jsem si vyhlídla jeden obchod s oblečením a nádhernej náramek s mušličkama. Taky je to ideální místo na dovolenou s kamarády, všude jsou různé atrakce, večer tu duní hudba a bary jsou na každém rohu. party ráj. 

Já osobně se vždycky nejvíc těším na rána. Moře je pro mě znamením klidu, nádechu a výdechu, přemýšlení a odpočinku. Co si budeme, liduprázdné pláže se nedají porovnávat s těmi přeplněnými. 

Další dva dny jsme strávili typicky dovolenkářsky. Opalovali jsme se, plavali, četli si, já poprvé složila rubikovu kostku (!:D) a taky jsem hodně sportovala. Ráno jsem zkusila poprvé vyběhnout a odpoledne si chodila na hoďku zacvičit Pamelu. Je úžasný vidět, jak rychle se dokáže tělo vrátit na trať. Jsem na sebe pyšná, že i v tom prostoru našeho pokoje, který má asi metr na dva metr, jsem zvládla na zem položit ručník a pořádně se zapotit. Cvičení je nejspíš už neoddělitelnou součástí mého života a přesto, že nikdy nebudu profi závodník, je to sport, ke kterému se stále vracím. Někomu může připadat cvičení na hotelovém pokoji nezdravě vyhrocené, ale pro mě to je zkrátka jen dobře strávený čas.

Úterý bylo prvním dnem, kdy jsem cítila únavu. U moře jsem vydržela asi do čtyř a zbytek dne jsem strávila v pokoji, kde jsem zhlédla pár dílů Virgin river. Nejdřív jsem byla otrávená. Hlavou mi běhaly myšlenky, že jsem přeci u moře! a de facto za pár dní budu zase doma, tak proč tu tím drahocenným časem takhle mrhám?! Ale po pár hodinách klidu jsem se cítila neskutečně šťastná a nabitá. Únava odezněla, bolest celého těla z náročných dní také, a já se nemohla dočkat večerní krátké vycházky podél pobřeží. No a ve středu? Ve středu jsem onemocněla.

středa 4.8.2021

Ležím na pokoji. Z otevřeného okna slyším cikády a upřímně jim docela závidím. Že oni můžou být tam a já musím být tady. Zbývají nám poslední 3 dny a já ležím, posmrkávám a snažím se využít ten čas nějak efektivně. Nemocí ztracený den mě mrzí, ale pravdou je, že cítím, že jsem se zachovala správně. Rozhodla jsem se postavit problému čelem a skutečně si odpočinout. Čeká mě ještě tolik krásných věcí! A raději oželím den u pláže, než abych se musela vzdát něčeho dalšího.

Na dovolenou jsem odjížděla s myšlenkou najít se. Mít zase ten pocit, že já jsem ta, která drží otěže. A paradoxně, až teď, když ležím sama v tom vytopeným pokoji, se cítím právě tak, jak jsem se chtěla od začátku cítit. Zodpovědná za svůj život. Osud mi hodil pod nohy klacky a já se s nimi snažím vypořádat. Díky tomu přicházím na další důležitou věc, o které se v souvislosti se zdravým životním stylem vlastně zase až tak nemluví. Poznej sama sebe a potom se podle toho chovej. Nechci tu kázat o sebelásce, jde tu čistě o intuici. Když cítíš, že je ti něco nepříjemný, tak to nedělej. Věc, která je hrozně jednoduchá a v provedení tak moc složitá. Už kolikrát jsem v životě stála před rozhodnutím jít do něčeho, s čím jsem vnitřně nesouznila, protože se to ode mě v té chvíli očekávalo anebo se stáhnout zpátky a zachovat se tak, jak to bylo skutečně nejlepší pro mě. Když to vidím takhle černé na bílém, nechápu, jak jsem si někdy mohla vědomě vybrat první variantu, ale – vybírala jsem si ji častěji. Protože žijeme sociální životy, jsme součástí skupin a naší přirozeností je přizpůsobivost. Proto podle mě často tak trochu zapomínáme na vlastní hlavu, na vlastní chtíč a pocit. Proto jsme často nešťastní a nechápeme proč. 

o 14 dní později

Dneska je 17. srpna a já se vracím k článku z Chorvatska. V neděli jsem se vrátila z několikadenního výletu na Vranovskou pláž, kde jsme byly s holkami, a cítím se tak moc šťastná. Cítím se sama sebou. Cítím se plná sil. Cítím, že jsem připravená přijmout nové výzvy a pracovat na těch starých. Zbytek chorvatských dní proběhl hodně podobně, když jsem se cítila lépe, šla jsem se vyvalit na pláž a užívala si dosyta šumění moře. Jedno dopoledne jsme vyrazili na výlet do Šibeniku a poslední večer jsem se šla projít sama po pláži. Hodinu jsem seděla na kamínkách a pozorovala zapadající sluníčko. Když se k té chvíli teď zpětně vracím, cítím obrovskou vlnu klidu. V ten večer jsem přemítala o všech věcech, za které jsem ve svém životě vděčná. Myslela jsem na kamarády, kteří jsou mými poklady. Berou mě totiž takovou, jaká jsem – přesto, že jsem někdy na zabití. Myslela jsem na rodinu, která byla několik set metrů ode mě. Na to, jak je vlastně úžasný, že jsme natolik spojení, abychom se mohli v dospělosti všichni sbalit a jet na 10 dní k moři. A hodně jsem myslela na svého přítele, na to, co pro mě znamená. Na kluka, kterýho znám roky a ještě před pár měsíci by mi myšlenka na naše spojený ruce přišla nepředstavitelná a směšná. Tak jsem děkovala osudu a hlavně nám samotným, že jsme přijali risk a nechali vykvést naše přátelství.

Abych článek zakončila trochu cestovatelsky, chci vám dát jeden tip – cestujte autem přes noc. My na cestě zpátky strávili čekáním na hranicích 5 hodin a domů jsme místo desáté večer přijeli až ve 4:30 ráno dalšího dne. A to prostě nechcete.

Kromě cestovatelského deníčku se tenhle článek stal doslova mišmašem různých pocitů, zážitků a myšlenek, ale to jsem prostě já. Hurikán emocí a velké potřeby všechno sdílet. Tak doufám, že vás povídání bavilo!

S láskou, nh. <3