První dny na vysoké #offline

 Zdravím!

Je to zase věčnost od posledního příspěvku a já asi ani nebudu psát, že mě to mrzí. Léto bylo hrozně moc nabitý a hrozně moc krásný, takže bych byla asi vážně superžena, kdybych stíhala ještě psát. Nicméně, moje letní volno skončilo, naše škola už oficiálně začala a to pro mě znamená jediné – moje první dny na vysoké. A že teda stojí za to!

Mé pocity ohledně nástupu na výšku se oproti minulému roku otočily o 180 stupňů. To, že budu muset odjet na několik dní v týdnu pryč od domova mě začalo neskutečně děsit. Znáte to přísloví, že domov je tam, kde jsou vaši milovaní? Myslím si, že je to obrovská pravda, ale zároveň miluju to své místečko jako takové. Miluju procházet se ulicemi, které ve mně probouzí vzpomínky. Uklidňuje mě ten pocit, že vím, kde všechno najdu. Vím, v kolik a kam zajít na oběd, aby tam nebyl nával. Vím, kde můžu parkovat. Vím, kam můžu jít na procházku a mít jistotu, že mě nic nevyruší. Zkrátka ten pocit známa, který v Brně ještě dlouho mít nebudu. Takže jsem sem v neděli přijela jako poměrně vystresovaný uzlík nervů a smíšených pocitů.

Nezačalo to zrovna nejlépe. Po posledních náročných týdnech jsem onemocněla, proto tu teď sedím a společnost mi dělá gigantický citron a hrnek čaje proti bolesti v krku. Touhle dobou jsem měla být na první akci mé fakulty a konečně se vidět s pár spolužáky, se kterými jsme se dali dokupy minulý rok. Taky jsem dnes dopoledne chtěla vyzkoušet blízké fitko a maximálně si užít procházkování za posledních letních dní. No, ale znáte to, jakmile si utvoříte v hlavě přesný plán, často nevyjde. Ale snažím se myslet jen na to, že všechno má svůj význam. Věřím tomu, že když si nějakou nemoc odbudu teď, budu potom 100% připravená užít si zbytek roku naplno. Hlavně vážně nechcete onemocnět uprostřed semestru, kdy se hodí každá hodina času.

Snažím se začínat postupně se vším. Svou část pokoje jsem si uspořádala tak, abych se tu cítila dobře. Na stole mám položené těžítko z Barcelony, kde jsme byli s přítelem minulý týden, které mi vždycky připomene, že na to mám. Na všechno, co si přeju. Úžasný pocit mi dává taky to, že jsem zodpovědná jen sama za sebe. Jsem poprvé pryč od domova, sama v cizím městě. Všechno mi dělá velkou radost – ranní nákup, vaření, organizování času, přemýšlení o dekoracích, čtení v dece, uklízení pokoje, plánování jídel, náhodná setkání s novými lidmi ve výtahu i to, že jsem si teď konečně umyla vlasy. Každá blbost mi zlepší den.

Taky se pomalu dostávám do učícího moodu. Chci zkusit dělat věci efektivněji. Využívat čas k seberozvoji a neopomíjet dostatek odpočinku. Snažím se najít si svůj ideální učící čas, který nebude kvůli nedostatku pozornosti jen vyhozeným z okna. Musím se přiznat, jde to zatraceně ztěžka. Ztrácím pozornost po 15 minutách čtení odborného textu. Hlavou stále odbíhám jinam a nedokážu se prokousat přes cizí slova. Jako by můj mozek přes léto trochu zamrzl, ale to je asi normální, ne?

první domácí ovesná kaše u mě v domečku <3

Přicházím na to, jak moc rozlítaně svůj život žiju, kolik myšlenek se mi honí hlavou a kolik věcí najednou dělám, aniž bych si uvědomovala, že je dělám. A tak si kladu otázku, jestli pouze nepřežívám, i přesto, že všechno, co dělám, miluju. V létě bylo tak velké množství intenzivních zážitků, že jsem nejspíš nestihla některé z nich prožít tak moc, jak bych chtěla. Protože jsem neměla čas si jen tak sednout a vstřebávat. Hned jsem musela přemýšlet nad vším, co potřebuju zařídit, abych mohla zase vyjet někam jinam. Víte, vůbec se nedivím, že mi je fyzicky tak, jak mi teď je. Nemohla jsem to utáhnout. A to ne proto, že bych měla super zaneprázdněný život, ale proto, že jsem žila jiným životním tempem, než je pro mě přirozené a prospěšné. A proto ta jediná věc, kterou jsem teď opravdu potřebovala, je zastavit se.

já, ranní ptáče🌞

V téhle době máme neskutečnou možnost volby. Můžeme dělat věci, po kterých toužíme. Máme prostor k tomu, plnit si své sny. Můžeme být ráno v Česku a odpoledne v Paříži, co v Paříži, klidně někde v Africe! Máme před sebou takové švédské stoly životních příležitostí. A my chceme sníst všechno. Dělá nám radost, že stíháme všude být a všechno prožít. Protože o tom to je, ne? Prožít toho co nejvíc. Ale já sama ve výsledku přicházím na to, že pečlivě si vybírat, co opravdu chceme MY, je ve skutečnosti ten správný krok ke spokojenosti a zdravému životu. Tím vůbec nechci říct, že nějakého letního zážitku lituju, vůbec ne. Jsem hrozně moc vděčná, že jsem je mohla prožít a teď se ke všem moc ráda zpětně vracím. Ale zároveň vím, že mi právě hlavou běhají důležité myšlenky a pocity, které nesmím ignorovat. Vím, že příště už chci věci dělat trošku jinak. Nepřehlížet tolik to své životní tempo, svůj pocit. Myslím, že si potom každý další výlet užiju o milion procent víc!

Co si o tom myslíte vy? Moc by mě zajímal váš postoj nebo zkušenost na tohle téma. :)

Já si jdu ukuchtit něco dobrýho, tak se mějte moc hezky!

Vaše nh. <3