Co je moc a co je málo?

Balanc. Hledáme ho všichni. Tu pomyslnou hranu, ze které vidíme na všechno. Na všechno tak akorát. Myslím, že je to celoživotní záležitost. Nikdy nedokážeme pokrýt úplně všechno. Proč? Protože jsme lidi, protože se vyvíjíme, protože jeden rok je pro nás prioritou tohle a další rok jí může být úplně něco jiného. 

Jsem člověk. Přesto, že se mi to opravdu těžko přiznává, nemám vždycky pravdu. Snažím se žít, jak nejlépe dovedu podle mých aktuálních možností, ale to stále neznamená, že je to to správné. To objektivně ideální. Jak pro ostatní lidi kolem mě, tak pro mé budoucí já. Zkrátka, prohlásit o nějakém postupu to, že je správný, je hrozně krátkozraké. Zamyslete se sami nad sebou, jak často jste si tohle řekli při nějakém životním kroku? A jak často jste si po nějaké době zpětně uvědomili, že to tak vlastně vůbec nebylo?

Hledám balanc. Už několik let. Celý život? Možná. Hledám štěstí ve své postavě. A ne, netrpím žádnou obsesí svým tělem, jenom mám v hlavě pořád tu zahlodanou myšlenku, že bych se třeba cítila lépe, kdybych měla o ta dvě kila méně. Tu myšlenku nosím v hlavě roky. Taky ji všem roky říkám, když se mě někdo zeptá. Proč cvičíš? Proč jíš zdravě? Mojí automatickou odpovědí není, abych zhubla. To už mám naštěstí dávno za sebou. Odpovídám s čistým srdcem, chci být zdravá. Chci být silná, chci mému tělu dávat to, co potřebuje. Často ale dodávám, a nevadilo by mi zhubnout ty dvě kila. Nenápadný dodatek, který toxicky špiní tu jednoduchost a čistotu všeho ostatního. Dodatek, který mě stále tak nějak drží v tom kolečku zbytečného přemýšlení.

Víte co je nejhorší? Když jste měli dlouhou dobu pocit, že máte ve svém životě něco vyřešené a ono se ukáže, že to tak úplně není. A vy se musíte znovu aspoň na chvíli ponořit do těch zvláštních pocitů, které jsou někde hluboko ve vás. A proto píšu dnešní článek. Protože cítím, že to je to, co právě teď potřebuju. Otevřít se.

Jsem unavená. Z toho neustálého přemýšlení nad tím, jestli jím dost nebo málo. Co z toho má víc kalorií a jestli bych neměla snížit svůj příjem, když v nemoci nemůžu cvičit. Jsem unavená z projíždění svého instagramu, kde není skoro nic jiného než recepty, fitness motivační profily a připomínky toho, jak moc je důležité jíst normálně. Přesto, že na žádné z těch věcí není vůbec nic špatného, jsou to příspěvky, které mi neustále připomínají, že bych měla myslet na to, jak jím. Tím, jak to vidím každou chvíli před očima se z toho všechno stává jedna obrovská toxická bublina. 

Zkrátka, proč? Když je to ve výsledku tak moc jednoduchý.

Došlo mi, že už to nechci tak přehnaně řešit. Že chci jíst, když mám hlad a nejíst, když hlad nemám. Přesto, že bych "ideálně" jíst měla, kdybych chtěla dosáhnout co nejefektivněji svých cílů. Ale to je právě ono, jakých cílů? Znovu si položit na první místo to, že chci zhubnout ty dvě kila? Nebo to, že chci být zdravá a spojená? To primární, o co mi vždy šlo. K tomu ale přeci nepotřebuju jíst, když nemám hlad. Kruh se uzavírá. A mě poprvé upřímně dochází, že nepotřebuju zhubnout ty dvě kila. Zato potřebuju být spokojená. Potřebuju být zdravá, mít sílu, cítit se fit. Paradoxně až teď cítím ten nadhled, o kterém jsem si předtím tak moc myslela, že ho mám. A to hlavní, co teď cítím, je klid. 

Unikla jsem z nalajnovanosti. Z imaginárního boxíku stvořeného ze svých neodůvodněných ambic a tvrdosti. Nechtěla jsem nejspíš samu sebe zklamat. Zklamat myšlenku, kterou jsem si dala do hlavy pár let zpátky. Myšlenku, která mi v hlavě zůstala, přesto, že ambice a odpověď na otázku proč se už dávno změnily. 

A víte co? Můj život se nijak závratně nezmění. Budu jíst stále podobná jídla, budu dál cvičit, budu se dál zajímat o to, co mému tělu dělá a nedělá dobře. Ale všemu tomu vrátím tu původní čistotu a jednoduchost. Klid, nadhled a radost. Vděk. A až se mě znovu někdo v posilovně zeptá, jaký je můj cíl, řeknu jenom být spokojená. A budu to tak konečně upřímně myslet.

Balanc hledáme celý život. Jenže jakmile máme pocit, že ho konečně máme, můžeme o něj tak lehce znovu přijít. A proč? Ovlivňuje ho totiž velká spousta faktorů. Je tak obrovské množství oblastí, kde se ho v životě snažíme najít. A je naprosto v pořádku, že nám někde uniká. Protože jsme lidi. 

Na začátku každé změny stojí podle mě jedno jediné uvědomění. Musíme se zaměřit na to, co potřebujeme jenom my právě teď. Ve výsledku totiž na ničem jiném ani nezáleží. Až v momentě, kdy si naplno dovolíme uvědomit si vlastní situaci, můžeme udělat opravdové kroky ke změně. My a naše teď. Tak jak se cítíte Vy právě teď?

s láskou,
nh. <3