většina vždycky zvítězí

Jedu do Brna a do očí mi svítí sluneční paprsky. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak moc velký vliv na mě mají. Najednou si vůbec nepřijdu osamělá, naopak si tuhle chvíli samoty užívám. Snažím se díky ní zvědomit si svou sílu. Připomínám si všechna svá proč. Začíná další semestr (nechápu, že už jsem za polovinou) a upřímně, nikam se mi nechtělo. Snažím se ale vrátit zpátky do mého zajetého studentského mindsetu – všechno má svůj smysl. I předměty, které tě štvou. I samota ve velkém městě, která tě občas sžírá. I odloučení od nejbližších. Už totiž vím, že všeho si potom vážím úplně jinak. Někdy mám tak trochu pocit, že mi můj strach z odloučení bere milovanou přítomnost. Člověk myslí na to, co všechno ho čeká. Co všechno bude muset znovu absolvovat. A zapomíná na to, že teď ještě nemusí. A víte co? Když potom přijde ten opravdový čas loučení, je mi vlastně ještě hůř. Protože nejen, že loučení je prostě na prd, ale ještě si vyčítám, že jsem nebyla předtím víc přítomná. Je to jako když zakopnete a u toho se praštíte hlavou o značku. Dvojitá čočka, bum bum. Ale na druhou stranu jsem ráda, že si to všechno uvědomuju. Že nenechám čas a myšlenky jen tak klouzat kolem mě, skrze mě, ale snažím se ty věci vědomě měnit.

S tím souvisí myšlenka, která mi právě běhá hlavou. Většina vždycky zvítězí – ve všem. Z velké části právě ta většina všeho, čím svůj volný čas vyplňujeme, definuje náš život. Nedá se to ošálit, vždy to tak zkrátka bude. Pravda, na kterou si přicházím postupně a pomalu. V praxi je totiž mnohem těžší, než vypadá. Jsem člověk, který často přemýšlí nad tím, jak žije. Neustále musím mít pocit, že mé činy mají smysl. Že jsou v souladu s mojí vnitřní potřebou. Pořád tak nějak hledám. Sebe. jako takovou, i to, jaká chci být. Občas se totiž stane, že se za něčím ženeme, aniž bychom si všimli, že jsme vlastně jiní. Že během té cesty došlo k naší transformaci. A úplně klidně nám náš dosažený vysněný cíl může přestat dávat smysl. Klidně hned po tom, co si ho odškrtneme z pomyslného seznamu. Vynaložené úsilí nám bude připadat zbytečné a celé to otřese našimi jistotami. To ale odbočuju.

objevování Brna během zkouškového <3
 

Přišla jsem na to, že se často pro něco rozhoduju bez toho, abych si byla jistá, že to opravdu chci. Bez toho, aniž bych věděla, že tomu chci věnovat tu většinu. Těžko se mi to přiznává, ale občas mi stačí jako důvod pro stanovení cíle jenom to, že se mi díky tomu dostane ocenění od ostatních. Hlavou mi běhá, že si mě potom bude třeba okolí víc vážit. Že naplním svou perfektní představu o sobě samé. Že bude mít můj život větší smysl. Co si budeme, tenhle přístup je vlastně pěkně na nic. Každopádně, pokud si zvolíte cíl a budete k němu přistupovat s podobně nejistým proč jako já, nejspíš neuspějete. Nebo aspoň ne tak, jak jste si představovali. Uspějete totiž trochu jinak – uvědomíte si díky tomu spoustu věcí. Pokud není silný důvod si za svým cílem jít, pravděpodobně po cestě odpadnete. A nejen, že budete naštvaní a zklamaní sami ze sebe, ale ještě se o to víc zacyklíte v kolotoči myšlenek na neúspěch. Budete o to víc chtít, abyste dostali to uznání od druhých. A nejspíš si vyberete další cíl, který vlastně vůbec nechcete. 

 

A proč vůbec tak moc řeším nějaký výběr cíle? Protože mám pocit, že musím mít cíl. Stalo se to denní položkou v mé mysli, to věčné přemýšlení nad tím. Skoro nejsem schopná chvíli prostě jít, jen tak se toulat. Protože potom naskakují pochybnosti. Co by na to asi řekli ostatní, kdybych jim na otázku, na čem teď pracuješ? Odpověděla, ale ani nevím, jen si užívám přítomnost. Mohla bych v jejich očích ztratit tu výjimečnost. Kdo by se chtěl bavit s neúspěšným člověkem! Nebo to tak není?

 

No, a to je právě ono. Při téhle reflexi mi tak nějak dochází, jak moc v háji ten můj roky budovaný přístup je. Abychom si rozuměli, nechci tím říct, že se máme všichni vykašlat na své sny a hipíkovat někde v lese na mechu, spíš se možná jenom na chvíli zastavit. Zeptat se sám sebe, žiju život, který mi dělá radost? A hned navázat otázkou, dělá mi radost můj skutečný život nebo spíš ta představa mého života, kterou se snažím ukázat ostatním?

<3

Potřebuju se vrátit do sebe. Přehodit tu většinu času, kterou trávím hodnocením svých kroků, na menšinu. Být víc přítomná, být zase trochu víc dítě než dospělák, prostě zase začít umět žít v tom nejčistším slova smyslu. Myslím, že jsem na nejlepší cestě. Ujasnila jsem si priority. Poslechla svou intuici. Dovolila si udělat věci jen tak, z radosti. A teď už schází ten poslední krok – přestat na to všechno tolik myslet.

Ve všem mi hodně pomohl covid. Díky němu jsem byla odkázána na týden v karanténě jenom s mojí rodinou. První chvíle byly plné hněvu, zklamání. Nechtěla jsem své vysloužené pozkouškové prázdniny trávit takhle. S horečkami a ve zpoceným pyžamu. Čím déle jsem ale byla nucená v tom stavu být, tím lehčí jsem si přišla. Až zpětně mi došlo, že za to může hlavně má uvolněná mysl. 

V momentě, kdy jsem utišila své myšlenky a okolní vlivy, zdála se má intuice mnohem zřetelnější. Byla jsem si blíž.

Dokázala jsem prohlédnout skrze tu mlhu, kterou jsem si okolo sebe vytvořila. Znovu jsem dělala věci jen tak. Naučila jsem se plést, přesto, že vím, že mi pletení nikdy nevynese ani korunu. Zkoukla jsem všechny díly After a vůbec si nevyčítala, že mě ten film vůbec nic nenaučil. Povídala jsem si s mamkou a opravdu jí naslouchala. Pamatuju si, že v ten moment jsem se cítila neskutečně šťastná. Neměla jsem žádné pochybnosti. Hlavou mi neběhal žádný rozhovor z minulosti, který bych si omílala dokola.

Uvědomila jsem si, že právě tohle je ten pocit, který chci žít každý den. To je pocit, který chci dávat lidem kolem mě. Jsem tak vděčná, že jsem měla možnost změnit úhel pohledu.

Nic nejde změnit ze dne na den. Jsem citlivá žena plná emocí. V mnoha situacích stále volím přednostně ostatní než sebe a vím, že to není správný. Taky se často trápím z věcí, které vlastně ani reálně neexistují. Pouze v mých smyšlených scénářích. Nejvíc to všechno vnímám v mých nejbližších vztazích. Jako přítelkyně, kamarádka, dcera, sestra a vnučka. Tak moc toužím, aby všechno bylo bezchybné, že si přílišným přemýšlením o všem tvořím chyby úplně sama. Je to celkem frustrující pocit, co si budem. Ale jak jsem psala výš, nejdůležitější je, když si člověk své nedostatky uvědomí. A já jsem i za to na sebe moc pyšná.

solo date

Začal semestr a já vlastně nevěřím, že dopisuju článek. Upřímně jsem neplánovala nic vydat už pěkně dlouho. Přesto ale poslední dobou píšu víc než kdy dřív, jenom sama pro sebe. Holt, čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jak mi záleží na soukromí. Na druhou stranu, psaní blogu bylo vždycky to moje. Šťastný místo. Byla jsem si svými články jistá a ta jistota se potom promítala i do celkového kalíšku mé sebejistoty. 

Mám asi tak trochu pocit, že ho potřebuju zase dopustit. 

Děkuju, že jste dočetli až sem! Mějte krásný večer.

s láskou, nh. <3