vědět, kudy jít

Stojím na rozcestí. Rozhlížím se a opatrně vyšlapuju každou z možných cest. Vědět tak, alespoň trošičku!, kam mě dovedou. Jaký je to vlastně pocit, vydat se jednou z nich?

Poslední velké rozhodnutí mi stále ještě dýchá na záda a já přesto stojím znovu tady. U rozcestníku s názvem Život, podepsán dnešním datem. Hlavou se mi honí nejrůznější scénáře a já si přesto uvědomuji, že to celé bude pravděpodobně úplně jinak. Na to se ale snažím nemyslet, protože je těžké padat do prázdna.

Ještě před pár dny mnou zmítaly obavy. Když jsem míjela dospělé lidi na ulicích, bylo mi úzko. Jak to jen zvládli? Dospět. Na chvíli jsem si dokonce přála být o deset let starší, jenom abych měla tohle přechodné období za sebou. Vždyť potom už budu vědět, jak na život. Nebo ne?

Teď sedím tady, o pár dní později, v mé hlavě je stále podobné množství otázek a stále stejně bídné množství odpovědí. Něco je ale přeci jinak. Uvnitř mě se rozprostírá klid. Přestala jsem vyšlapávat jednotlivé cesty, ty cesty, které jsem si v hlavě předem připravila, aby mě na nich nemohlo nic překvapit. Stojím na rozcestí, zavírám oči, zhluboka se nadechuji, na chvíli dech zadržím a pak vzduch pomalu vypouštím pootevřenými ústy. Pokládám nohu o kousek vpřed, kde se zaboří do nepoškozené půdy. Srdce mi buší, plní se touhou. Strach se vypařuje společně s ranní rosou a já se musím usmát. Vůbec nebolel, ten první krok. Cítím, že se mé tělo plní sílou. Cítím, že bych se mohla klidně rozběhnout, rozletět, uletět. Nechci uletět. 

Chci chvíli jenom stát, přímo tady, jednou nohou v krásném neznámu.

Tělo mi plní nadšení. Věci, které se mi ještě před pár týdny zdály děsivé a nepřístupné, jsou teď na dosah ruky. Stačí se jenom trochu natáhnout, propnout prsty. Stačí jen chtít. Chtít natáhnout ruku, chtít propnout ty prsty. Chtít to. A já uvnitř sebe cítím, že chci. Chci všechny ty nové prožitky, které budoucnost nabízí. Chci překonat svou komfortní zónu a vrhnout se po hlavě do svých snů. Chci přetvořit minulost v hřejivou vzpomínku, která mě jako deka přikryje vždy, když mi bude úzko. Chci to tak moc, až cítím, jak mi čím dál rychleji buší srdce. Ale vím, že všechno si zaslouží svůj čas. Chci si každý nový okamžik naplno vychutnat. Přivonět k němu, prohlédnout si ho zblízka. Už vím, že jakmile budu chtít všechno hned, snadno přestanu chtít úplně. Stáhnu se zpátky do bezpečí, schovám se do každodennosti a budu čekat na další správný okamžik. A možná bude najednou o mnoho těžší určit, která ze všech těch chvil je konečně ta správná.

Stojím u rozcestníku s názvem Život, který je podepsán dnešním datem, a cítím, že jsem přesně tam, kde mám být. Jednou nohou v krásném neznámu.

Těším se na tebe, živote! Těším se na všechno, co pro mě chystáš, a slibuji, že budu statečná.

S láskou

A.